Medvěd[Poznámka autora:
Abyste plně pochopili tuto povídku, musíte vědět, že plácačka, o kterou tam jde, je založená na slovní hříčce, která v češtině nefunguje. Na rozdíl od mých jiných povídek, tady se to nedá jen tak nahradit nějakým českým ekvivalentem; ten neexistuje.
Tedy: Plácačka nese nápis "For the Cute Little Deer with a Bear Behind", což doslova znamená "Pro roztomilého malého jelena s medvědem za ním". A přesně to je na ní také vyobrazeno, jelen a medvěd. Ale samozřejmě, to, co se tím doopravdy MÍNÍ, je "For the Cute Little Dear with a Bare Behind", tedy "Pro roztomilého malého drahouška s holým pozadím". Vyslovuje se to stejně.
Protože to tedy dává smysl jen v angličtině, rozhodl jsem se u této povídky upustit od "lokalizace". Hlavní postavy jsou Američané; jinak by tato povídka nedávala smysl.]
"Páni!" vykřikl Frank, když vstoupil do obchodu. "Tyhle věci vážně existují? Myslel jsem, že jsou jenom mýtus!"
Podívala jsem se jeho směrem. Byla tam police se suvenýrovými plácačkami.
"For the Cute Little Deer with a Bear Behind," přečetl. "Jako v těch povídkách, co, Kate?"
Byli jsme tehdy na líbánkách a Frank mě hrozně rád škádlil. To on objevil mou spanko-povahu, povahu, kterou jsem před všemi, včetně sebe, zuřivě popírala. V mé rodině byl výprask posvátný rituál pro trestání dětí. Pokud by otec (vždycky "otec", nikdy "táta") tušil, co k nim cítím, tak by... no, tak by mi pravděpodobně stejně zmaloval zadek. Byl dost paličatý.
Byla jsem ráda, že jsem mu dokázala uniknout, jemu a jeho autoritě. Jeho ústa byla plná Boha, ale jeho Bůh byl Bohem bolesti a utrpení, a když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že takový bůh není bohem, který by si zasluhoval lásku a respekt.
To jsem se otci samozřejmě nikdy neodvážila říct. Pomohlo, že Frankovi strategicky uklouzly jisté náznaky, kterými dal otci najevo, že mě pořád vyplácí jako dobrý manžel. To, že tyto výprasky zahrnovaly mnohem méně bolesti a mnohem více rozkoše... No, otec nemusel vědět všechno, že ne? Konečně, pravděpodobně si nikdy nemyslel, že by ženy byly vůbec schopné rozkoš pociťovat.
Prohlédla jsem si tu plácačku. "Přijde mi hrozně velká," řekla jsem.
"No, je určená pro holky, které opravdu moc zlobily," zašeptal mi Frank.
"Ale, a to myslíš jako trest nebo jako odměna?"
"Trochu od obojího. Myslím, že ji koupím."
Nic takového jsem mu pochopitelně nedovolila. Koupila jsem ji JÁ. Prodavač nám věnoval vědoucí úsměv.
Byla to dobrá plácačka, říkala jsem si, když jsme se vrátili do auta. Pevná, vyvážená, snadno se s ní máchalo. Jelen, který na ní byl vyobrazený, byla vlastně laň, malá, lekavá, s velkýma hnědýma očima obrácenýma ke mně. Ale ten medvěd... to nebyl žádný roztomilý medvídek, bylo to zuřivé zvíře s vyceněnými zuby, jako by se připravoval na tu laň skočit.
Ten medvěd mě fascinoval. Cítila jsem se, jako bych ta roztomilá laňka byla já a ten medvěd byl moje minulost, všechny ty jizvy a bolest, které jsem si nesla. Instinktivně jsem věděla, že laňka je před medvědem v bezpečí... pokud ovšem neotočí hlavu a nepodívá se na něj. Protože v okamžiku, kdy to udělá, medvěd zaútočí.
Toho večera jsem v motelu dostala výprask jako předehru, a potom jsme vyzkoušeli plácačku. Bolelo to s ní hrozně! Vydržela jsem jen pár ran, a pak jsme museli přestat, ale ty rány stály za to. Poskakovala jsem po nich nahá po místnosti, dokud jsem nezakopla a nesvalila se do postele, kde mě čekala další dobrodružství.
Měli byste vědět, že i když ráda dostávám výprasky (v určitých mezích) a Frank mě STRAŠNĚ rád vyplácí, hned na začátku jsme se rozhodli, že Domácí disciplínu používat nebudeme. Zčásti proto, že otec očekával, že ji používat budeme. I když Franka neměl moc v lásce kvůli jeho liberálním názorům (které byly ve skutečnosti MNOHEM liberálnější, než co mu prozradil), věřil, že jako můj manžel je i mým pánem. Nepochopil by, o kolik byl teď můj život lepší -- neuvěřil by, že může existovat nějaký lepší život, než jaký jsem měla s ním.
On by takovouhle plácačku, veselou a hravou, nikdy nekoupil. On používal k výpraskům řemen, který byl strašlivý a vždycky velice vážný. A když se jeho konec setkal s MÝM koncem, inu... pak létaly jiskry. A slzy.
Plácačka u nás už zůstala. Dostávala jsem s ní docela pravidelně a začala jsem ji milovat. Dokázala jsem vydržet až deset ran, aniž by mi vytryskly slzy, i když to záviselo na tom, jak se používala; Frank dokázal provádět extrémně nepravidelné rány, na které se nedalo připravit a které mě vždycky přiměly kapitulovat mnohem rychleji.
Když jsem několik měsíců po svatbě otěhotněla, tak s výprasky přestal. No, já vlastně měla pocit, že mohl přestat trochu později, ale jako novopečený otec se strachoval o ten nový život uvnitř mě, ještě víc než já sama.
"Kdybych ti nařezal," řekl, "mohlo by to naši holčičku zmást."
"No a co?" odpověděla jsem. "Tak z ní vyroste spanko jako my. Je to tak špatný osud?"
Ráda jsem ho škádlila. Protože si výprasky sám zakázal, nemohl se mnou nic dělat, ale hrozil, že si napíše seznam a vypořádá se se mnou "později".
Naše dcera se narodila přesně na čas, k velké úlevě mě i Franka. Frankovi rodiče nás velmi podporovali a dokonce i otec se usmál a pogratuloval mu (mně samozřejmě ne -- co se jeho týkalo, já jsem pouze konala svou povinnost). Na obou stranách se začaly objevovat fotografie.
Když jsem viděla, jak se otec usmívá, vzpomněla jsem si na to, čím jsme spolu prošli. Jak máma umřela, když mi bylo pět, když se něco hrozně pokazilo, a místo aby dala život mému bratříčkovi, přišla o svůj vlastní. Tehdy se možná otcův Bůh stal tím, čím byl. Konečně, jen bůh, který se vyžívá v bolesti a utrpení, by jich působil tolik, jak mámě, tak otci.
A mně. Otec nebyl netvor, to jsem věděla, když jsem uviděla, jak se rozplývá nad malou Susan (pojmenovali jsme ji po mámě), ale byl služebníkem nervora a to v podstatě nebyl zas až takový rozdíl.
Samozřejmě, když bylo v domě dítě, vyvstala otázka, co s plácačkou. Nechtěli jsme ji schovávat v zásuvce, kde by ji zvědavé dítě mohlo najít. Místo toho jsme se rozhodli pro jinou taktiku.
Pověsili jsme ji na zeď v obývacím pokoji mezi dva obrazy. Byla tak vysoko, že se na ni nedalo snadno dosáhnout, a vypadala úplně jako rodinná památka, možná žertovný dárek od nějakého kamaráda. Frankovi rodiče si jí skoro ani nevšimli. Otec si jí VŠIML, a zdálo se, že se mu líbí.
Ale Susan si jí nikdy nevšimla. Pro ni to byla jen ozdoba, která nic neznamenala.
Budeme používat výprasky při výchově Susan? Přemýšleli jsme o tom. Nikdo se na to vlastně neptal -- otec prostě předpokládal, že Susan bude vychovávaná stejně jako já, že bude bita za každou maličkost, zatímco Frankovi rodiče o tom pravděpodobně nikdy ani nepřemýšleli. Když vyrůstala, nebyla nijak zvlášť zlobivé dítě, ale občas mohla být úmorná -- tak jako každé dítě.
Občas jsem ji plácla po zadečku, když mě schválně provokovala, ale obě jsme to braly jako hru.
Když byly Susan tři roky, zapsala jsem ji do školky a pokusila jsem se najít práci. Shodou okolností mě v té samé školce přijali jako učitelku. Ředitel byl Frankův kamarád a dobře mě znal.
A i on měl v kanceláři suvenýrovou plácačku.
Visela na hřebíku a byla malá, jako pingpongová pálka. Na jedné straně byla usmívající se dětská tvář a slovo "Hodné". Ale na druhé straně byl obrázek zarudlého zadečku a slovo "Zlobivé".
Přirozeně jsem se na to zeptala.
Zdálo se, že se za to trochu stydí. "Ta je tady už celé desítky let," řekl. "Já samozřejmě takové věci nepodporuju, ale... stejně se mi líbí, že tu je. Když je nějaké dítě zvlášť zlobivé -- když třeba šikanuje ostatní -- tak rád dělám to, že sem přijdu, a prostě se chvíli dívám na tu plácačku, než zavolám jeho rodičům."
"Možná si někdy přejete, abyste ji mohl použít," řekla jsem s úsměvem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, to ani ne. Když rodiče vyplácejí své děti, to mi nevadí. Ani když je to za věci, které provedly tady. Ale to jsou rodiče. Ti znají své děti nejlépe, vědí, jestli si za určitý prohřešek zaslouží výprask nebo ne, ale my, my jsme učitelé. Musíme se starat o příliš mnoho dětí na to, abychom mohli některé z nich znát dostatečně dobře."
"Já sám mám děti," pokračoval, "a ano, občas jim dám na zadek. A proto vím, že výprasky potřebují tolik dalších věcí, aby fungovaly."
"Jako čili papričky," řekla jsem.
"Cože?"
"Čili papričky mohou být součástí jídla, ale jenom malou," řekla jsem. "Jinak je příliš ostré. A někteří lidé, no, na ně mohou být alergičtí, a tak je nejlepší nepoužívat je vůbec."
"Zajímavá analogie," řekl. "Mluvíte z vlastní zkušenosti?"
Usmála jsem se. "Můj otec je mimo Scovilleovu škálu."
Líbilo se mi mít ve školce Susan v mojí třídě. A zpočátku se to líbilo i jí -- na rozdíl od ostatních dětí, ona nemusela být pryč od maminky. Ale to se začalo pomalu měnit.
Trucovala a byla nevrlá. Když seděla na židli, okopávala ji. A začala odmlouvat ve třídě. Doma byla pořád můj malý andílek, ale ve školce začínala být nezvladatelná.
"Susan," řekla jsem jednoho dne, když jsme odcházely domů -- toho dne se pokusila uhodit jiné dítě do obličeje. "Takhle se nemůžeš chovat."
"Ale můžu," řekla paličatě.
"Susie, tebe něco trápí?" zeptala jsem se. "Možná nechceš být v mé třídě?"
"Ne, to chci!" řekla. "Ale..."
"Ano?"
"Ty jsi MOJE maminka!" vykřikla. "Chci tě mít pro sebe!"
Taková roztomilá dětská žárlivost. Nechtěla se o mě dělit. Pokoušela se o mě bojovat.
Nemohla jsem toho moc dělat.
Až na jednu věc.
"Susan," řekla jsem, "jestli ještě někoho uhodíš, bude ti maminka muset naplácat."
Susan sice nikdy naplácáno nedostala, ale přes kamarády věděla, co to znamená.
Ten den večer jsem o tom řekla Frankovi. Moc ho to nepotěšilo.
"Tohle jsi jí říkat neměla," řekl.
"Buď tohle, nebo bych jí musela naplácat na místě," řekla jsem. "Já ji chápu, Franku, opravdu, ale..."
Ale, uvědomila jsem si, použila jsem hrozbu výprasku jako berličku, abych jí nemusela vysvětlovat věci, které jsem jí zatím vysvětlit nemohla... které jsem možná vůbec nedokázala uspokojivě vysvětlit.
"A co se stane příště?" zeptal se. "Jestli to udělá znovu, tak jí buď budeš muset naplácat a způsobit jí bolest... nebo jí nenaplácáš a porušíš slovo. Ani jedno z toho není moc dobrá lekce."
Natáhl se a sundal tu suvenýrovou plácačku. Polkla jsem. Za ta léta jsme si pořídili víc hraček a starou plácačku jsme už skoro nepoužívali. Jen o výročích.
Ale Frank mi nikdy nedal výprask, když jsem nechtěla!
Můj pohled přitahovala ta roztomilá laňka... a hrozivý medvěd, který se za ní tyčil.
"Vím, že v poslední době moc nebývám doma," řekl. "Ty... ty znáš Susan mnohem lépe než já. Jestli myslíš, že by měla dostat na zadek, inu, nevím dost na to, abych s tebou mohl nesouhlasit. Ale co MŮŽU udělat, to je seřezat TVŮJ zadek, když jí nasekáš. Když dostane Susan výprask, dostaneš výprask i ty."
Přikývla jsem. "Takže když jí naplácám, musím být za to ochotná sama zaplatit?"
"Ano."
Přehnul mě přes koleno a několikrád mě lehce plácnul. Výprasky bývají lehké, když máte v domě malé dítě.
Příštích pár týdnů byla Susan pořád nabručená. Zkoušela jsem si s ní víc hrát, když jsem byla doma, ale ve školce jsem jí žádnou extra pozornost věnovat nemohla, to by nebylo fér vůči ostatním dětem.
A pak se to stalo. Děti kreslily obrázky své rodiny a já jsem ty nejlepší pověsila na zeď.
Susanin obrázek mezi nimi nebyl. Nikdy neuměla moc dobře kreslit a prostor byl omezený, ale tak se rozzlobila, že sundala obrázek jiného dítěte a roztrhala ho na kousky.
Vůbec poprvé v životě jsem se na ni doopravdy rozzlobila. Postavila jsem ji do kouta (nejhorší trest, který jsme směli používat), utěšila toho chlapce, kterému zničila obrázek, a musela jsem přetrpět velmi nepříje mný rozhovor s jeho rodiči. Když se mě zeptali, co mám v plánu udělat, řekla jsem: "Samozřejmě, že to se Susan vyřídím. Nedělejte si starosti."
A to jsem taky měla v plánu.
Posadila jsem si ji do obývacího pokoje a důkladně jí vyhubovala. Řekla jsem jí, že její chování bylo je nepřijatelné. Použila jsem dost silná slova a Susan začala natahovat moldánky.
Zvedla jsem pohled a uviděla jsem plácačku. Vůbec poprvé jsem ji uviděla v jiném světle.
Už jsem nebyla ta roztomilá malá laňka, teď jsem byla medvěd. A Susan byla laňka, roztomilá malá laňka, za kterou se tyčil medvěd a ona mu nemohla utéct.
"Takže je mi líto, Susan, ale maminka ti teď bude muset naplácat," prohlásila jsem.
Byla to pravda? Vážně jsem jí MUSELA naplácat? V tu chvíli mi to připadalo jako ta nejlepší možnost.
Přehnula jsem ji přes koleno. Byla zkroušená. Začala brečet, kdž jsem jí stáhla kalhotky, ale mně to bylo celkem jedno. Třikrát nebo čtyřikrát jsem ji pleskla přes zadeček, dost na to, aby to vydalo uspokojivý zvuk, a potom jsem ji zase postavila na zem.
"A už to nikdy nedělej!" řekla jsem, což bylo jako konec dost slabé. Tekly jí slzy a já jsem ji objala. Možná, říkala jsem si, je výprask zapotřebí, když by dítě mělo brečet, ale nechce? Když je moc pyšné nebo se moc stydí?
Po zbytek dne se mě Susan držela jako klíště. Moje vlastní zkušenosti byly úplně jiné -- mé výprasky obvykle končily tím, že jsem stála v koutě nebo byla ve svém pokoji a rozhodně jsem se po nich otci nějaký čas vyhýbala. Nikdy mě neutěšoval. Asi myslel, že je to známka slabosti.
Večer jsem pak Frankovi řekla, co se stalo a co jsem udělala. Cítila jsem se divně. Na jednu stranu jsem byla hrdá, že jsem dodržela slib, který jsem dala Susan. Byla jsem hrdá, že jí DOKÁŽU naplácat, když je to potřeba.
Na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem zradila svůj rodičovský instinkt. Že jsem zradila Franka.
Sama jsem sundala plácačku a donesla mu ji.
Nikdy mi nenařezal, když jsem nechtěla... ale já jsem chtěla nařezat. Chtěla jsem ucítit to, co cítila Susan.
Ucítila jsem samozřejmě mnohem víc a plácačka mi pěkně zmalovala zadek. Hodně jsem brečela, to už se mi dlouho nestalo. Nebyl to trest, ne tak úplně, spíš něco jako... smlouva. Věřila jsem, že Susan ten výprask potřebovala, přestože jsem si ho musela vytrpět i já.
Když Frank skončil, mazlili jsme se. Ale nic víc. Té noci ne.
Ale brzy jsme udělali víc, a tak se stalo, že jsem znovu otěhotněla.
Na konci června jsem ze školky odešla, abych nastoupila na další mateřskou dovolenou. Susan tam musela zůstat ještě rok.
Asi byla ráda, že už tam nepracuju, ale stejně působila trochu nevrle.
Ten rok už další výprasky nebyly, i když jsem jí to občas připomněla. Když Susan zlobila, někdy jsem se jen tak lehce plácla po zápěstí a ona pochopila.
Já nejsem ten medvěd, říkala jsem si. Já nejsem děsivá.
Zhruba v době, kdy se narodila Carrie, jsem dostala zprávu o otcově nemoci.
Další rok byl boj -- musela jsem se starat o Susan, o Carrie i o otce. Šlo to s ním rychle z kopce, a on to věděl. Často jsem ho spolu s holčičkami navštěvovala v nemocnici.
Nikdy jsem mu neřekla pravdu, víte? Nikdy jsem mu neřekla, jak špatný otec doopravdy byl, jak jsem ho nenáviděla, a že můj život teď vůbec, ale vůbec není takový, jaký si představoval.
Nenáviděla jsem ho, ale přece jen ne tak, abych mu takhle ublížila.
Když zemřel, pořád věřil, že je ten nejlepší otec na světě. Byl ten roztomilý malý jelen, který se nikdy neohlížel a nikdy neuviděl medvěda, toho hnusného, zlého medvěda, který ho úplně zničil.
Možná, že se ten nenávistný Bůh, kterého uctíval, konečně obrátil proti němu a zabil ho.
Nedlouho poté si Susan vysloužila svůj druhý výprask. Vzala z obchodu cukrátko, a to tak mazaně, že bylo jasné, že VĚDĚLA, že je to špatné. Řekla jsem jí naprosto jasně, že za to dostane na zadek. Potom, co jsem ji přiměla omluvit se majiteli obchodu, jsme vyrazily domů, já, Susan a kočárek s malou Carrie. Susan byla zdrcená.
"Prosím, nezlob se na mě, mami!" žadonila.
Nesnažila se mi vymluvit ten výprask, jenom nechtěla, abych se zlobila. Řekla jsem jí, že se nezlobím (což nebyla tak docela pravda) a vzala jsem ji za ruku.
Když jsme přišli domů, řekla jsem Susan, aby počkala v obývacím pokoji, než uložím Carrie do postýlky. Když jsem se vrátila, našla jsem ji brečet na pohovce.
Rvalo mi srdce naplácat jí, ale musela jsem dodržet slovo. Zatímco vzlykala, stáhla jsem jí kalhotky, přehnula ji přes koleno a nasekala jí na zadek. Tentokrát to byl o dost delší a silnější výprask než ten první, a ona brečela od začátku až do konce.
Večer, když se Frank vrátil domů, musela mu Susan říct, co se stalo, a jak byla potrestaná. Muset říct "Máma mi nasekala" pro ni zřejmě byl trest navíc, protože se červenala a zakoktávala se, než to ze sebe konečně vypravila. Takže ten večer, když děti usnuly, na mě Frank samozřejmě použil plácačku. Řekla jsem mu, že jsem Susan nasekala opravdu silně, a požádala jsem ho, aby totéž udělal mně.
Ochotně mi vyhověl.
Když jsem Susan ráno pomáhala s oblékáním, všimla jsem si, že na jejím zadečku nejsou žádné stopy po výprasku.
Já jsem takové štěstí neměla.
Když Carrie trochu vyrostla, začala jsem pracovat jako asistentka na základní škole. Tentokrát jsem si vybrala jinou školu než tu, kam začala chodit Susan. Většinu dne jsem trávila pryč od svých holčiček, ale večer jsme se všichni scházeli doma. Byli jsme šťastní.
BYLY tu výprasky, to musím říct. Bylo jich velice málo a byly velice řídké, a kupodivu si jich většinu vysloužila Carrie. Vždycky byla připravená zkoušet hranice naší trpělivosti.
A pravidlo, které stanovil Frank, stále platilo -- bolavý zadek jedné z mých holčiček znamenal bolavý zadek i pro mě. I tak to ale někdy bylo nutné. Aspoň jsem si to myslela.
Když byla Susan ve čtvrté třídě, zeptala se mě na naši plácačku.
"For the Cute Little Dear with Bear Behind? Co to znamená?"
Usmála jsem se a vysvětlila jsem jí tu slovní hříčku. Vypadala zamyšleně.
"Budu někdy dostávat tou plácačkou, mami?" zeptala se.
Ne, řekla jsem, ta plácačka tam je jen jako připomínka.
"Připomínka čeho?"
"Medvěda," řekla jsem. "Každý z nás má za sebou Medvěda. Říká se mu 'Vina'. Všechny ty věci, co jsme udělali nebo řekli -- nebo neudělali nebo neřekli -- a kterých litujeme. Jelen nechce otočit hlavu a podívat se na Medvěda, protože se bojí, že by ho Medvěd sežral. Ale někdy se musíš Medvědovi postavit... a plácačka ti někdy pomůže napravit věci, aby Medvěd odešel."
"Dostávala jsi tou plácačkou TY?" zeptala se Susan.
"No, aaano," řekla jsem nervózně. Doufala jsem, že se nebude ptát, od koho, a naštěstí se neptala. Předpokládala, že od otce.
"Bolí to hodně?"
"Ano," řekla jsem. "Vždycky brečím... tedy, vždycky jsem moc, moc, brečela, a můj 'bare behind' byl pěkně červený."
"Já mám taky červený zadek, když mi nasekáš," řekla.
"TAKHLE červený ne, to mi věř," zasmála jsem se. Doufala jsem, že změní téma. Kdyby zašla dál, musela bych jí buď lhát nebo říct pravdu, a nebyla jsem si jistá, co bylo horší.
Susan si z našeho rozhovoru podle všeho odnesla víc, než jsem zamýšlela. Asi týden na to Carrie přiběhla do obývacího pokoje s brekem a bez kalhotek. Řekla mi, že jí Susan nasekala, a tak jsem musela jít nahoru a vyšetřit to.
Susan mi naprosto vážně řekla, že jí Carrie pokreslila pastelkami domácí úkol a ona ji musela potrestat.
Nebyla jsem si jistá, jestli se mám smát nebo zlobit. Řekla jsem Carrie, že tohle nesmí, řekla jsem Susan, že nemá autoritu trestat svou sestru, ať už výpraskem nebo jinak, ale jinak jsem ani jednu nepotrestala. Bylo to prostě trochu moc divné.
A asi dva měsíce NATO jsem přišla do jejich pokoje s prádlem a našla jsem Susan na posteli se staženými kalhotkami a Carrie, jak jí češe zadek kartáčem.
Chtěla jsem prostě vycouvat ze dveří, ale už bylo pozdě -- uviděly mě a zatvářily se vyděšeně. Myslely si, že jsou v průšvihu a já jsem, upřímně řečeno, nevěděla, jestli by v něm měly být nebo ne. Zeptala jsem se jich a Susan prohlásila, že má ve škole kamarádku, která dostává na zadek kartáčem. Zaujalo ji to, ale pořád nechápala, jak takový trest funguje.
"No," řekla jsem, "to znamená, že je BITA -- PLOCHOU stranou kartáče, víš? Nejde tu o žádné... česání."
Vzala jsem kartáč a silně jsem se s ním plácla do stehna. "Takhle."
V očích mých holčiček se rozhodně zračil zájem. Udělala jsem někde chybu? Kdybych je vyplácela víc, ztratily by tím výprasky svou tajemnost a kouzlo? Nebo by o nich vůbec nevěděly, kdybych je vyplácela méně nebo vůbec? Nebo by se o ně zajímaly tak jako tak?
A pokud se o výprasky ZAJÍMAJÍ víc než jiné děti v jejich věku, je to vůbec něco špatného? Frank asi tenhle pocit znal, nikdy vlastně nedostával na zadek, ale vždycky ho to fascinovalo.
Večer jsem si promluvila s Frankem.
"Oba jsme spankové, tak dává smysl, že se o to zajímají i naše děti," řekl. "Chci říct, když jsem si hrál na doktora s holčičkami ze sousedství, taky jsem je zkoušel plácat po holých zadečcích. Šlo to dobře... většinou," dodal zamyšleně.
"Myslíš, že bychom měli změnit naše pravidla ohledně výprasků?" zeptala jsem se ho.
"Jejich výprasků... nebo tvých?"
"S těmi SVÝMI jsem spokojená, děkuju pěkně," řekla jsem. "Ale možná..."
"No, a jak bychom to měli změnit? Máme je vyplácet víc? Méně?"
Musela jsem přiznat, že nevím.
A holky vyrůstaly. A pořád dostávaly na zadek, i když pořád jen vzácně. A JÁ jsem taky pořád dostávala na zadek, s oboustranně příjemnou frekvencí.
A plácačka pořád visela v našem obývacím pokoji, s roztomilým malým jelenem, který se zarytě nekoukal na medvěda za sebou.
Jednou se Carrie vykradla z domu za kamarády a my jsme se bály, že ji někdo unesl.
Jednou se Susan zapletla se špatnou partou a ukradla v obchodě rtěnku. Nechytili ji, ale nakonec za mnou přišla a řekla mi to.
Jednou Carrie rozbila okno a lhala o tom.
Jednou Carrie tajně sebrala Frankův mobil a z legrace mu změnila vyzvánění na zvuk prdění.
Jednou Susan při fotbalovém zápase kopla holku, kterou neměla ráda.
Vždycky to skončilo jedním ze vzácných "výprasků od mámy" a jedním z ne tak vzácných "výprasků pro mámu" (i když u toho vtimu s prděním jsem na tom musela trvat).
A nikdy neváhaly, když se měly přehnout přes koleno, i když se pod mojí rukou vždycky cítily dost nepříjemně.
Den po jednom výprasku, když bylo Susan dvanáct, jsem z jejího pokoje uslyšela neomylné pleskání, když tam měla kamarády. Když jsem se jí na to ptala, řekla mi, že si hráli. Tušila jsem, NA CO si asi hráli, a upřímně řečeno, byli na takové věci buď moc staří nebo možná moc mladí, ale když jsem se jí to pokoušela vymluvit, ukázala na rodinnou plácačku.
"Já jsem včera nespala," řekla. "Vím o tobě, o tátovi a o té plácačce."
Na to neexistovala žádná dobrá odpověď. Řekla jsem jí něco málo o sobě, o mých touhách a o dohodě, kterou jsem měla s Frankem. Trochu ji překvapilo, že po každém z jejích výprasků dostanu výprask i já, ale ne zase TAK MOC. Možná, že včera nebyla první noc, kdy po výprasku neusnula.
"Víš," řekla zamyšleně, "někdy si říkám, jaký by to byl pocit, kdybych dostala na zadek od nějakého hezkého kluka ve třídě. Nebo od učitele."
Prostě jsem ji požádala, aby o těchhle věcech nemluvila s nikým, komu nedůvěřuje. Co jsem taky mohla říct?
Druhý den jsem Franka požádala, aby si o tom se Susan promluvil. Díky pokrokovému vzdělání (a internetu) jsme s ní už měli Řeč o sexu, ale bylo asi nejlepší mít ještě Řeč o výprascích.
Některé věci zůstaly nevyslovené, třeba to, proč vlastně holky nikdy nevyplácí Frank, ale šlo to docela dobře.
Až na to, že Susan okamžitě tu samou Řeč, i když trochu popletenou, přednesla Carrie, která byla podle mého názoru moc malá na to, aby to pochopila. Na příští třídní schůzce na mě někteří rodiče vrhali podivné pohledy, takže jí asi uklouzlo, že její maminka pořád dostává na zadek.
Když bylo Susan šestnáct a přišla domů po svém prvním "divokém mejdanu", seděla jsem v obývacím pokoji a čekala na ni.
"Zvorala jsem to," řekla.
To tedy ano. Přišla pozdě, nezavolala, pila. Klasická trojice, a k tomu možná ještě kouřila, i když bylo možné, že její šaty prostě jen načichly cigaretovým kouřem od ostatních.
A druhý den zůstala v posteli, aby vyležela kocovinu.
Tu kocovinu jsem pokládala za dostatečný trest. Já jsem tohle nikdy neprovedla, ale to bylo proto, že otec by mě nikdy na takovou akci jít nenechal. A myslela jsem si, že trest je od toho, aby děti věděly, když zajdou příliš daleko. To Susan nepotřebovala -- moc dobře to věděla sama od sebe.
Ale ona mě překvapila. Když jsem večer přišla domů, byla v obývacím pokoji a držela rodinnou plácačku. Podala mi ji.
Pozvedla jsem obočí.
"Už tři roky jsem ti nenasekala."
"Věř mi," řekla, "potřebuju to."
Carrie, které tehdy bylo dvanáct, taky přišla do obývacího pokoje. "Fakt to potřebuje, mami," řekla. "Řekla mi to."
"Tak dobře," řekla jsem. "Ale uděláme to jako rodinnou chvilku."
A tak, když Frank přišel domů, našel Susan sedět na pohovce s plácačkou a vedle ní mě a Carrie. Susan vstala a řekla mu, jak moc jí to je líto, a že potřebuje výprask, a taky dodala, že to nebyl můj nápad, takže není zapotřebí trestat mě.
Frank si jen povzdechl a přikývl. Posadil se na židli a Carrie se posadila vedle něho, takže zůstala jen zkroušená Susan a já, abychom udělaly to, co se udělat muselo.
Možná jsem tu plácačku přece jen měla na Susan použít už dřív, protože všechna ta vyrovnanost, kterou měla, když si sama stáhla kalhotky a přehnula se mi přes koleno, zmizela v okamžiku, kdy plácačka poprvé dopadla na její zadek.
A pak už následoval jen brek a vzlykot, i když mě ani jednou nepožádala, abych přestala.
Druhý den mi řekla, že tu plácačku pořád cítí. "A ty jsi takhle dostala POKAŽDÉ?" řekla. "Mami, to jsem netušila! Je mi hrozně líto, že sis tím kvůli mně musela projít!"
Usmála jsem se. "Medvěd dokáže být někdy hodně ošklivý."
A potom jsme se dlouho objímaly.
A tak holky vyrostly. Susan si našla kluka, odstěhovala se a provdala -- v tomto pořadí -- a řekla mi, že pořád dostává na zadek, a zřejmě mnohem víc, než když vyrůstala. Byla jsem ráda.
Co se týče Carrie, no, ta nikdy nic neřekla. Nikdy jsme u ní neměli žádnou Řeč o výprascích, ale Susan mi potají řekla, že i ona si užívá občasný výprask, i když "z druhé strany, jestli víš, co tím myslím".
Plynuly roky. Stala jsem se babičkou. Ale v našem obývacím pokoji stále visela plácačka. Frank byl pořád dost silný na to, aby mi nařezal, když to bylo potřeba, a já ho za to milovala.
Vnoučata nás často navštěvovala, ale nikdy jsem žádnému na zadek nedala. To byla práce pro jejich rodiče, pokud se tak rozhodli, a podle toho, co mi říkali, používali výprasky stejně jako já -- jako vzácnou poslední možnost.
Myslím, že každý rodič má za sebou medvěda -- ten hrozný strach, že své děti vychoval špatně. Kdybych udělal tohle, myslí si, kdybych neudělal tamto, bylo by to lepší? Dal bych jim víc radosti, uchránil bych je víc zármutku?
Jako babička jsem si uvědomila, že to je nesmysl. Děti mají jen jedno dětství a chybám se člověk nevyhne. Důležité je ty chyby překonat a pokusit se je napravit.
Když jsem viděla, jak Carrie hubuje svou vlastní dceru a ukazuje jí na rodinnou plácačku (přestože Carrie samotná ji nikdy nepocítila), musela jsem se usmát.
***
Milovala jsem Franka celý život, navzdory překážkám, kterým se nikdo nevyhle. Navzdory těm výpraskům. Díky těm výpraskům.
Ale jednu věc jsem mu odpustit nemohla. To, že odešel jako první.
V domě teď vždycky někdo je. Susan, Carrie, jejich manželé, vnoučata, nechtějí nechat matriarchu rodiny samotnou.
Ale Franka samozřejmě nahradit nemohou. To nemůže nikdo.
Nedávno jsem je požádala, aby tu plácačku sundali ze zdi. Teď ji mám vedle sebe, když sedím na pohovce, kde jsem udělila -- a dostala -- tolik výprasků.
Asi si myslí, že je to jenom rozmar staré ženské, ale já mám plán.
Ani mně už nezbývá mnoho času, to vím. Ale pomáhá mi mít tu plácačku.
Nejsem věřící. Už dávno ne.
Ale pořád je tu možnost...
Že se s ním setkám.
S tím Bohem, kterého uctíval otec.
S tím netvorem, který udělal netvora z něj. S tím netvorem, který ho zabil. S tím netvorem, který mi vzal Franka.
A až ten den přijde, čeká ho setkání s mým Medvědem. |
Registrace nového uživatele 
