Jan Kraus o televiziMáme trochu smůlu, že televize u nás byla desetiletí nástrojem politické propagandy, a tak byla poznamenána nejen televize, ale i divák. Televize sloužila jako oficiální mudrovadlo, kde se většina věcí sdělovala vázně mrčivým tónem a vážně hrudním hlasem. Pokud šlo o zábavu, pak musela být srozumitelně, všelidově dovádivá, jako je většinou dodnes. I "moudrého" mručení je, myslím, dostatek.
Pro mě je televize něco jako hospoda. Každý by tam měl mít šanci se buď u nějakého stolu pobavit, nebo dozvědět něco zajímavého, apod.
Práci v televizi lze přiřadit k adrenalinovým sportům. Vědomí, že na vás kouká velké množství lidí, vzrušuje mozek nejen váš, ale i hostův. Někdy až nežádoucím způsobem (omdlévání). Zažil jsem už párkrát situace, kdy do studia vstoupil suverénní, pevný a sebevědomý host a ještě než rozhovor začal, proměnil se nečekaně v mokrou utěrku. Televize jako medium má svoji vlastní sílu.
Je častým zvykem, že pro klid moderátora i hosta se oba napřed spolu domluví, jak rozhovor povedou. Považuji to za chybu. Nepřipravené, bezprostřední setkání má podle mě jiný charakter, než kamufláž. Myslím, že i divák to pozná. Rozhovor je pak malé drama, kde si povídající napjatě visí na rtech.
Vážného, "seriózního", "vyváženého", "moudrého" a "laskavého" povídání je u nás myslím dostatek. Stejně jako vyprávění veselých historek. Většinou z natáčení.
Tomu všemu se rád vyhýbám. Rozhovor může být krásnou hrou. Televize zase někdy aspoň pokusem o zábavu pro ty, co na lidi i věci rádi koukají poněkud jinak, než jak je zvykem v hlavním družstvu. |