Má růže spaniláMá růže spanilá,
co pro mě slzy jsi ronila,
přišel konec tvých dnů,
bez výčitek smetl zbytky našich snů.
Jak nepřirozená je ztuhlost tvého těla,
jehož dotýkat jsem se často směla,
a bledost tváří nevinných,
či zatlačených očí mrtvolných.
Vzpomínám na spalující žár,
co ztratil se teď v chladu már.
Ta neúprosná skutečnost -
ve svém vlastním těle jsem jen host…
Kde je záře tvých zlatých vlasů,
z nichž bledlo i slunce dávných časů?
Kde blankyt těch veselých očí,
který víckrát slza nesmočí?
Kam se poděl plamen vášně tvého srdce?
Nezbývá mi než jen plakat hořce
nad plachou růží uvadlou,
životem v přetvářce znavenou.
Mlčky sleduji jak tvé tělo mizí,
kdysi plné lásky ryzí,
pod přetěžkou zeminou.
V tu chvíli mě výčitky neminou.
To kvůli mně tě zdusí chladná zem!
Kéž by to byl jen strašný sen…
Kdybych jen zapomněla na předsudky
co mé city skrývat nutily,
pak bys možná, moje drahá,
tak překrásně, překrásně se smála!
Ztrácíš se mi moje milá vlastní vinou.
Jejich proklínání v jedno splynou
v zoufalou smyčku mého svědomí,
jež v sebenenávisti mě utopí.
Kéž bych poslouchala, když říkala´s mi
ať už zanechám té sprosté hry,
co nutila tě celou dobu v hanbě žít,
poslouchat ten jejich nehorázný smích.
Každé noci jsem tě nutila
odcházet dveřmi do dvora.
Když políbit jsi mě na ulici chtěla,
studem jsem odvrátila zrak a utekla,
aby má pověst nedošla újmy,
nepohoršili se nad mými zájmy.
Čekala jsi trpělivě až dostanu rozum,
teď jen kynu pohřebním vozům.
Nevím, co víc tě ranilo,
zda-li celé to bohapusté divadlo,
nebo když zapřela jsem tě hanebně,
přede všemi tě pokořila zákeřně,
poté co vyzrazeno bylo mé tajemství.
To proklaté tajemství!
To, které tě zbavilo života…
|
Registrace nového uživatele 
