Ještě něco z Chaloupky, tentokrát z Černého pátkuKlára ležela na kamenném stole a když odhrnuli látku z jejího obličeje, vypadala, jako když spí.
Bál jsem se myslet na to, co bude za minutu, za hodinu, za týden. Stál jsem a díval se Klárce na vlasy, na zavřené oči, na semknuté rty, které byly profialovělé, na takřka průsvitnou bledou kůži těla. Jen matně jsem si uvědomoval, že ji vidím naposledy, snažil jsem se vtisknout si do všech spár vědomí její obraz, moc se mi to nedařilo.
Policejní důstojník se mě zeptal, jestli něco nepotřebuji, řekl jsem, že nepotřebuji nic (když člověk potřebuje mnoho, nepotřebuje zároveň nic).
V noci se mi zdálo o Klárce, když byla ještě velmi malá a já jí balil školní knihy do papíru. Sen byl ohromně živý a přesný, vše v něm bylo zalito sluncem.
….Obstarával jsem pohřeb, bílou rakev se zlatými ozdobami. Večer co večer jsem uléhal s nadějí, že se mi opět bude zdát o Klárce, když byla malá. Ale buď se mi nezdálo nic, nebo jsem do rána všechny sny zapomněl. Probouzel jsem se prostoupen zoufalým poznáním, že sny nepřišly a že skutečnost je skutečností.
Lehl jsem si na pohovku a zíral ke stropu, doufal jsem, že se tam něco objeví: že se tam objeví Klárka, moje malá holčička, že se tam objeví jako v mém snu, že na mne promluví a sleze ze stropu dolů, sedne si do křesla nebo na pohovku, ale nic takového. Klárka se neobjevila a já jsem krutě prožíval, jak zůstávám sám, jak se mi všechno hroutí a jak všechno ztrácí smysl, budoucnost, perspektivu. A teď ležím na pohovce a nevím, proč bych měl dál existovat, chodit na ministerstvo, vyjíždět s autem z garáže a zase je do ní dávat, pouštět si slaboduché videokazety, jíst, pít, spát. Ležel jsem na pohovce v naprosté apatii a čekal, až smrt přijde i ke mně. Doufal jsem, že přijde, přál jsem si, aby se tak stalo.
Ale smrt nepřicházela. Od toho večera vím, že smrt je zvláštní bytost, nevyzpytatelná, nevypočitatelná a urputná ve své zlovůli, které se nedá poroučet: Klárku uchvátila a mně se vyhýbá.
Stále lehávám na pohovce a čekám, že smrt bude jiná, než jakou ve skutečnosti je, čekám, že bude laskavá a ohleduplná, že se dostaví, stoupne si k mé hlavě jako v lidové pohádce a ochladí mi čelo svým hlasem. Tak pojď, hochu, řekne smrt, bylo toho víc než dost, ani já od tebe nemůže chtít, aby ses dál trápil. Máš nárok na útěk a já ti k němu dopomohu, prchneš se mnou, skryt mým pláštěm, a nebudeš muset nic, všechno skončí. Neboj se, nebude to bolet, a když ano, pak jen krátký okamžik. Sevře se ti srdce, budu tě pálit v hrudi, několikrát zalapáš po dechu, to vydržíš, jsi přece velký, statečný hoch. S tím musíš počítat, ani moje pomoc není zadarmo, ale půlminuta bolesti není velká cena. Pokojně lež, řekne smrt, o ostatní se postarám. A já ležím a čekám, ležím bez hnutí a s jedinou nadějí, která mi zbývá. Smrt se však nepostarala, nechala mě tam samotného. Kdybych vstal, mohl jsem jít nahoru do Klárčina pokoje a přerovnávat její šaty a knihy, mohl jsem i jít do své ložnice a dívat se na její fotografii, mohl jsem jít do kuchyně a vzít do ruky talířek nebo šálek, z něhož jedla a pila. Zůstal jsem ležet na pohovce a usnul až za svítání. Ačkoliv nevím. Nepamatuji se, jestli jsem vůbec usnul.
…..Chtěl jsem řvát a spílat, na někoho zlostně vychrlit svou bezútěšnou zoufalost. Žil jsem, jak jsem dovedl. Nedovedl jsem žít jinak. Po Klárčině pohřbu jsem vyčerpával den co den všechnu svou energii na to, abych se ráno před odchodem na ministerstvo alespoň oholil. Stačila mi však představa, že budu sedět ve vagonu metra, dívat se na cizí lidi, kteří nic nevěděli o Klárce, kupovat si k večeři chleba, salám a jedno mléko, a pak odemykat prázdný dům – každé ráno, od pondělka do pátku, a nejraději bych vlezl zpátky do postele. Když jsem v ní však mohl v neděli zůstat, bylo to ještě horší. Dříve jsem vždycky v neděli zaspal, teď jsem se probíral ze spánku neskutečně brzy, jako kdyby mě někdo probouzel při poplachu ve válce. Bdělost mi projela naráz celým tělem, a byla to bdělost děsu, jestli bomba dopadne. Pohled z okna přede mnou odhaloval hrůzu světa, do něhož se musím vypravit, když ne dnes v neděli, tak zítra v pondělí , jeden den odkladu mi nepomůže, nic z něj nezískám..
V koupelně jsem napustil vanu až po okraj horkou vodou, když jsem do ní vlezl, napadlo mě, že by bylo výborné dostat v té horké vodě infarkt. Bylo by to rychlé. Zůstal jsem ve vodě snad půl hodiny, stále jsem čekal na infarkt, už musí přijít, už musí přijít, říkal jsem si. Na zlomek vteřiny jsem asi usnul. Infarkt se nedostavil. Nic nepřijde, když to nejvíce chceme.
Někdy v kuchyni potkám Klárku oblečenou do letních šatů, které měla v Řecku. Její krok je pružný. Mladý. Je přece mladá, Klárka je skoro jako dítě.
Když ztlumím hlas televize, budu slyšet, jak si Klárka nahoře pouští desky – když se učí, vždycky si pouští desky.
|
Registrace nového uživatele 
