Život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života.
...tak jako v životě jsem musel udělat kličky na kapesníku i v textech a jít tam, kde neočekávám ani sám sebe...
...usoudil jsem, že tragický pocit života a humor jsou dvojčata, cesty vycházející z téhož údolí...
Pokud jsem já kdy psal, tak jsem se snažil vycházet vždycky z toho, jak to je, a ne z toho, jak by to býti mělo. Nikdy jsem dopředu neměl žádný program, třeba jako humanismus. Je to sice krásná věc, ale já proti němu stavím hominismus - prostě příběh, události obyčejného člověka... Prostě obyčejný člověk, který to sice dělá taky, ale bez těch velkých gest, bez velké fantazie.
...nejraději žiji v komunikaci. To je ta obrana proti nudě a splínu. Komunikace je hrdlo láhve, kterým se prokloktávám k těm druhým lidem. V komunikaci dovedu být a jsem od dětství s kočkami, protože je to tak snadné, dostat se do kocouří duše...
Každý mladý člověk si musí najít to svoje prkno, po kterém bude kráčet jen a jen on. Každý mladý člověk je geniální, každý je obklopen pevným zvonem nevědění, to nejkrásnější na mladém člověku je to jisté vzpurné sebevědomí, ale zároveň i pocit, že na světě není sám, ale vedle něj jsou i ti druzí, že patří do lidské společnosti. Ne do každé, ale do té, která usiluje o lepší svět i za tu cenu, že mladý člověk je na světě jediný, který střeží podstatu a tvar té krásné myšlenky.... A to by mělo platit i v manželství...
Já nevím, čím to je, s kým já mluvím, je rozvedený. Já nevím, co to je za sport tady... Nevím, proč se ti lidé rozvádějí. Jsou příliš hákliví, hákliví, víte? Každý má nějakou tu svou blbou čest, a jak máte moc blbou čest, tak je to nahovno, jak se říká česky, protože v tu ránu manželství ztroskotá. Jeden musí být poddajný a musí být shovívavý, jeden z těch partnerů, pak to jde. Když je každý charakter, každý chce mít pravdu, tak to manželství nutně ztroskotá.
...mám rád takové ženské, které se drží u svého partnera, jako někteří ptáci nebo zvířata, monogamní je celá řada ptáků a zvířat, prostě se neopustí.
Uvědomění si porážky je počátek vítězství. Ale svět není nic jiného než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než pořád vítězí, tak jako po srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, když se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem nezavinil, a tak všechny prohry jsou moje vítězství.
Tím, že se vyjadřuji krajně subjektivně a jsem sám sobě prvním čtenářem; vlastně cítím, jak píšu pro sebe; a teprve dodatečně potom zjišťuji, že vlastně mi to lidé berou od pusy, že jsem vlastně mluvil za ně. Takže má krajně subjektivní výpověď je najednou objektivní. Je to ovšem jako dmychadlo, čili já nadechnu a zas vydechnu. Prostě já nadechnu a zas vydechnu. Prostě já nadechnu a už mám tolik a tolik informací, a když píšu, tím vydechuji.
Já o sobě vyprávím legendy. Ta legenda vždycky vychází ze skutečnosti. Avšak tak, jak se já skutečnosti zmocňuji díky mému pábení, objeví se tam najednou fikce...
Účinná láska k bližnímu, to není kotrmelec se slečnou na kanapi, ale tomu, kdo zrovna potřebuje, hned pomoct.
Bohumil Hrabal |
Registrace nového uživatele 
