100 roků samoty... Dům byl plný lásky. Aureliano ji vyjádřil ve verších, které neměly počátku ani konce. Psal je na drsné pergameny, které dostal od Melquíadese, na zdi koupelny a na kůži svých paží, a ve všech se objevovala Remedios: Remedios v ospalém vzduchu o druhé odpolední, Remedios v tichém dechu růží, Remedios ve skrytých vodních hodinách molů, Remedios v páře stoupající na úsvitě z pecnů chleba, Remedios všude a Remedios navždy.
Rebeca čekávala na svou lásku o čtvrté odpolední. Sedávala u okna a vyšívala; věděla, ze poštovní mula přijíždí jen jedenkrát za čtrnáct dní, přesto však na ni čekala každý den, presvědčena, že nějakým omylem se může objevit i jindy. Stal se však pravý opak: jedenkrát mula v očekávaný den nepřijela. Rebeca, šílená zoufalstvím, o půlnoci vstala, šla do zahrady a se sebevražednou dychtivostí polykala jednu hrst hlíny za druhou, žvýkala měkké dešťovky, lámala si zuby o hlemýždí ulity a plakala přitom bolestí a vztekem. Zvracela až do svítání. Potom ji přemohlo vyčerpání a horečka, začala třeštit a v poblouznění jim bez nejmenších zábran vylila své srdce. Pohoršená Ursula vypáčila zámek jejího kufru a na dně našla šestnáct navoněných dopisů, převázaných růžovými stužkami, žebroví listů a poupat, založené ve starých knížkách, a vysušené motýly, kteří se při prvním doteku proměnili v prach.
Aureliano byl jediný, kdo dokázal pochopit hloubku jejího zoufalství. Onoho odpoledne, zatímco se Ursula snažila přivést Rebecu zpět z mangrovových bažin blouznění, vypravili se s Magnificem Visbalem a Gerineldem Márquezem do Catarinova podniku, který nedávno rozšířili o chodbu s dřevěnými pokojíky, kde bydlely osamělé ženy, páchnoucí po zvadlých květinách. Harmonikář a bubeník hráli písně Francisca Člověka, jenž pred několika lety zmizel z Maconda. Všichni tři pili zkvašenou třtinovou sťávu. Magnifico a Gerineido, Aurelianovi vrstevníci, ale znalejší světa, rozvážně upíjeli ze svych sklenic a každý měl na klíně ženu. Jedna z nich Aureliana dráždivě polaskala, ten ji však odstrčil. Zjistil, že čím víc pije, tim víc myslí na Remedios, lépe však snáší muka, která se k té vzpomínce pojí. Nepostřehl, kdy mu země začala ubíhat pod nohama; viděl své přátele i ženy, jak plují jakýmisi zářícími paprsky, bez objemu a bez tíže, pronášeji slova, která jim nevycházejí z úst, a dávají mu tajuplná znamení, jež nijak nesouvisejí s jejich pohyby. V tu chvíli ztratil paměť jako za časů zapomnění, a znovu ji nabyl teprve v jakémsi cizím úsvitu, v pokoji, kde ještě v životě nebyl. ... |
Registrace nového uživatele 
