|
"Všúde na světa," uvažoval pan Kaplan, "lidu fajrujou ten páječná čas. (...) Nejkrásnější, nejuchfátnější, nejposvícenější svátka od ta celá kolekce! (...) Dyž deme po ulicách a všúde je sníh a táková zima, až nás praští! (...) Dyž vidíme v oknách stromečkove mit červeny a zelény elektricky lampačky! Dyž se pohádají pohádky od Miguláše, jak on prompt dělá túru do všech domuch, kde mají ňáky milý zátky - né! - ňáky mily špunty a on leze komínou dolu a nadělá jim do punčochu! Dyž slyšíme históriu od Třech králuch, co šli skrz ten kolosál paušť a měli na informac jen chvězdu, co jim žíkala Já to vedu a vy požád za mnou! Dyž lidu žíkají, ‚Och, feselá vajnoc! Och, šťastný Nový rok bis hundert Jór!‘ Pak máme my všicki lidu fšelá cíty v serse pro komplet lidstva, co by mělo bejt na sebe jeden spojovaná brátr! (...) Vy cejtite ty cita, pan profésor. Já je cejtim, no né! Bloom, Pinsky, Caravello, Schneidermann je cejti, i Mitnick je cejti (...) A jaky je to cejtěni?" Umná pomlka řečnická. Pak to přišlo: "Vajnočná pláženost v lidskom pohrudnice!" |
Registrace nového uživatele 
