Velké hrátky s autošrotem
Nelze si nepřipomenout masáž kolem šrotovného, které údajně zachraňovalo tisíce pracovních míst a bylo prý jedním z úspěšných nástrojů boje proti krizi. Tu úspěšnost však vidíme nyní a na sto padesát procent se potvrzuje vše, co tvrdili před třemi lety kritici tohoto opatření: šrotovné jenom posune poptávku po autech v čase. Tedy v roce 2009 si nakoupili auta se státní podporou všichni, kteří by si je jinak kupovali letos a loni. Uměle se tak zvedla i nabídka ojetých vozů, která nyní dusí zejména producenty levných aut. Tedy Francouze, Italy a Španěly. Navíc ceny klesly. Proti tomu však nenarostla produktivita. Fabriky se nezavíraly, lidé nepropouštěli, konsolidace v odvětví, tedy to, že ti, kdo jsou úspěšní v inovacích a zvedání produktivity, nakupují levně aktiva těch ostatních, se nekonala.
To je finální efekt státní pomoci. Nerovná se nule. Je prudce záporný, protože státní pomoc zvýšila zadlužení veřejných rozpočtů, a zhoršila tak situaci v dalších segmentech národních ekonomik, které by se se samotnou krizí automobilek a propouštěním jejich dělníků vyrovnaly přece jen lépe, než když musí navíc řešit krizi svého státního dluhu. Pár tisíc lidí si koupilo auto, pár tisíc lidí dostalo výplatu a nemuselo si hledat jiný job, a to za peníze, z nichž budou v budoucnu všichni daňoví poplatníci platit rostoucí úrokové sazby. To jim bude snižovat jejich disponibilní příjmy a brát peníze na nákupy jiného zboží. Nepochybně pro budoucí růst ekonomiky zásadnějšího významu, než jsou automobily modelu 2009.
Prostě dnes jsme svědky toho, jak keynesiánská teze o úloze států v době krize a o blahodárností zvyšování poptávky na státní útraty došla ke svému vlastnímu bankrotu skrze blížící se platební neschopnost řady významných států.
Pod záminkou snižování sociální bolesti aktivní výdajovou politikou státu dospěli keynesiánci a současní sympatizanti nobelisty Paula Krugmana do situace, kdy podobně jako v případě šrotovného odkládají dnešní, sice už někde citelnou bolest do budoucnosti, kdy se však citelná bolest změní v nesnesitelnou. Z prostého důvodu. Dnes ještě mají široké vrstvy lidí v krizí postižených zemích docela slušné úspory. Takzvaná prorůstová politika, tedy dodatečné vládní výdaje na dluh, povede jen k tomu, že předlužené státy budou schopny splatit své dluhy jen z peněz, které mají jejich občané na spořících účtech, penzijních úložkách a pojistkách. Tedy inflací, která znehodnotí jak dluhy, tak tyto úspory. O reálnosti toho, že do té doby se ekonomiky zmátoří a lidé budou mít alespoň dobře placenou práci, kterou si své ztráty vynahradí, dobře vypovídá právě současná zkušenost se šrotovným. Fakt ji mít nebudou. |
Registrace nového uživatele 
