Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Když diskuse,
tak s Lopuchem

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Archiv klubu Kája Mařík [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Literatura) moderují muflonek, Anka.

Pěkně vítám, to jsou k nám hosti. Tak se u nás posaďte, ať nám nevynesete spaní!


Řídících Márinka, I. díl, III. kapitola (Márinka u Šetlíků)

„Maminko, tak jsme chytli ježka. Véna ho nesl tetě, mají v černé kuchyni šváby,“ hlučně ohlašovala Márinka příčinu svého zpoždění.
Cíla myla nádobí, pan řídící už byl ve škole, paní řídící si brala žlutavou kongresovou zástěrku, vyšívanou květy kopretin.
„Maminko, ani se nehnul,“ trochu tišeji řekla Márinka.
„Hnul, nehnul,“ řekla paní řídící, „ale měl by se hýbat proutek na tvých zádech. Tohle je pořádek? V jednu se chodí k obědu? To bylo dnes naposled, Márinko! Oběd už ti asi vystydl. No, povídal tatínek, že už je nejvyšší čas, abys chodila do školy!“
Paní řídící jde do třídy, Cíla domývá nádobí a Márinka sedí nad talířem vychládající polévky a míchá. Pořád míchá.
„Jez, Márinko!“ pobízí ji Cíla.
„Já praženou nerada, Cílo. Je to samý škraloup.“
„No ovšem, když už dlouho stojí,“ podotýká Cíla.
„To asi měla teta Tonovic radost, když přinesl Véna ježka, viďte Cílo?“
„A to bych si nemyslila. Já bych spíš řekla, že paní berňová vyhodila Vénu i s ježkem.“
„Tak já už mám dost,“ hlásila Márinka odstrkujíc skoro plný talíř polévky. „Zaplať Pán Bůh! A to mám hlad!“
„No dám ti čočku,“ řekla Cíla.
„A za tu taky zaplať Pán Bůh! Helejte, Cílo, neříkala panímáma Šetlíkovic, abych tam přišla na slívy?“
„A říkala, to říkala.“
„Tak abych šla, Cílo, aby se panímáma neurazila.“
„Jen jdi, Márinko! A k večeři budeš mít, co’s nechala v poledne.“
Véna uháněl domů s ohromnou radostí. „Teti, nesu ježka na ty šváby v černé kuchyni!“ volal.
Paní berňová se zdvihla s lavičky: „A prach element, copak my máme u nás šváby? Hned se mi s tím někam kliď! A potom rovnou do školy! Neumíš-li přijít v poledne domů, nebudeš obědvat!“
Véna okouní u školy, zatím co Márinka už si pochutnává na slívách u Šetlíků. Cíla vidí Vénu s ježkem. „Véno, pojď sem! Teta tě vyhodila i s ježkem, viď? No, já to řekla hned. Ukaž, já ho zatím dám do komory! A heleď, tuhle je polévka, pospěš si! Márinka nejedla, a tuhle čočka. Honem, ať nedostaneš ve škole!“
Véna nedbá, že je polévka chladná. Chvatně ji dojídá a sní i talíř čočky. Skoro v běhu volá: „Tak zaplať Pán Bůh!“ a už otvírá dveře první třídy.
Pan řídící ptá se důrazně: „Copak, Véno, že tak pozdě?“
Véna se dívá panu řídícímu do očí a říká tiše: „Prosím, já dojídal po Márince polévku a talíř čočky. A toho ježka dala Cíla do komory.“ — — —

Ilustrační obrázek k anketě "Kde podle vás ležely literární samoty?"


Náš web o Kájovi: skolakkajamarik.cz Po stopách Káji Maříka (na Google Maps) Fotky z MaříConu 2008: Vinkler/Vlasta, Mirdule, Jitka, Ovi Ivoda Fotky z MaříConu 2007 

  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help
   
[ 5906 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
gormie 21.3.2006 11:57  2349
Taky jsem něco sepsal. Radši jsem si napřed nečetl Zizalčin dopis, aby mě to zbytečně nesvádělo stejným směrem. Takhle to snad má nějakou vypovídací hodnotu.

Zizalka: napsala jsi to moc dobře.

Můj dopis:

Ahoj Mirabelko,
pokusím se ti popsat, jaký je můj vztah ke knize Kája Mařík.
Káju Maříka jsem četl odmalička. Bylo to ještě za minulého režimu (i když už ke konci) a tehdy nebylo snadné sehnat dobrou knihu. Táta byl rád, že mě baví číst a knihy mi sháněl po známých, nebo se doma probíral knihovnou a přemýšlel, co by mě mohlo bavit. A tak mi jednou vybral Káju. Román o Kájovi jsme měli doma v předválečném vydání, myslím po prababičce. Začal jsem číst první díl a bavilo mě to. Byl jsem na prvním stupni základky, takže jsem lecčemu nerozuměl - například jsem tenkrát neocenil smysl pro humor, který autorka měla. Ale pro dítě je to relativně snadno stravitelná kniha, třeba i díky kratičkým kapitolám s uzavřeným dějem. Dost mi to připomínalo Malého Bobše od Plevy, kterého jsme četli ve škole: malý chudý chlapec zažívá veselé i smutné příhody ... Dneska mi to srovnání obou knih připadá jako výborná ironie. Časem jsem si totiž uvědomil, jak rozdílné ty knihy jsou, obzvlášť co do politické angažovanosti. V Bobšovi jsou bohatí zlí, Bobeš si hraje s bohatou Boženkou, ale ta je namyšlená a protivná. Pravda, Zdeňu si musel Kája taky vychovat, ale hlavní rozdíl je v tom, jak se autorka dívá na vrchnost. Rédlovi jsou sice bohatí, ale přesto hodní, laskaví a štědří - a stejně tak i knížepán s kněžnou, kteří se v knize taky mihnou. Není divu, že se Kája za komunismu nevydával a že se místo něj ve školách četl Malý Bobeš. Navíc je v Kájovi to všudypřítomné náboženství, další z věcí, které jsem jako dítě moc nerozuměl - především pokud jde o zvyky, třeba místo "biřmování" jsem četl "břimování" ...
Četl jsem dál a jak Kája rostl a z polohy Malého Bobše se román přehoupl do polohy červené knihovny, přestala mě kniha bavit - asi není divu, v tom věku. První čtyři díly jsem ale četl pořád dokola. Mezitím se kniha ale stala v naší rodině kultovní. Máme v rodině takový zvláštní "zvyk": často ve vhodných situacích citujeme "hlášky" z notoricky známých knih (např. Děti z Bullerbynu - "Plácni s sebou do jezera!") - a Kája se pro nás stal nevyčerpatelným zdrojem takových hlášek, rčení a úsloví. To mě nakonec, o pár let později, přesvědčilo, že bych se měl ke knize vrátit a dočíst ji do konce. Tehndy, někdy na přelomu základní a střední školy (a také už po revoluci), jsem se už na Knihu díval trochu jinak, víc jsem si užíval autorčina humoru a nadchly mě i další díly, především výborná část o shánění ženichů pro Zdeňu. Pak už pro mě Román existoval vždycky jen jako celek.
Vrátil jsem se k němu hodněkrát. Na vysoké škole jsem u něj relaxoval během zkouškového období - člověk si snáz odpočine u nenáročné knihy, kterou navíc dobře zná.
Ještě mnohem později jsem objevil další "maříkology" a díky nim taky knihu Kája Mařík - legenda nebo skutečnost, ve které jsem se dověděl hodně o životě autorky. To byla další zajímavá zkušenost. Marie Wágnerová neměla snadný život a dokonce propadla i alkoholismu - tedy se jí stalo přesně to, před čím v knihách varovala a co odsuzovala. Je to zvláštní, ale celkem běžná věc, že autor píše v knihách o tom, čeho se mu v životě nedostává. Jedním z mých nejoblíbenějších autorů je Jaroslav Foglar (mimochodem, také některými považovaný za autora braků), který celý život psal o skutečném přátelství na život a na smrt - a sám ho nikdy nezažil. Jinými slovy, znát život autora umožňuje vidět knihu z jiného úhlu pohledu.
Zakončím to otřepanou frází, která ale přesně vystihuje můj vztah ke knize: Káju čtu už hodně let, ale pořád v něm nacházím nové věci.

Tak nevím, jestli ti to nějak pomůže v souboji s těmi češtináři. Proč se jim vlastně to téma nelíbí? Budu hádat: považují tu knihu za brak, lacinou červenou knihovnu a tak všelijak podobně? I kdyby to tak doopravdy bylo, proč by se o tom nedala napsat dobrá práce? Nedávno vyšla kniha, která zpracovává dějiny brakové literatury u nás (jde tam o rodokapsy a podbné úkazy). Teď si nevzpomenu na název, ale určitě to bude zajímavé a odborné čtení. Ale já Káju za brak rozhodně nepovažuju. Možná snad trochu za kýč, ale nějaký oblíbený kýč má snad každý, ne?

Přeju ti, ať se ti povede přesvědčit ty češtináře a ať se ti absolventská práce podaří.
jitka 21.3.2006 10:23  2348
Tak tohle je moc hezky napsaný.
zizalka 21.3.2006 02:47  2347
všemJá vám sem pastnu, co jsem napsala Mirabelce. Je to sice dlouhý, tak nevím, jestli se vám to bude chtít číst, ale je tam naťuknutých pár témat, ze kterých jsem se už dlouho chtěla vypsat. Třeba bude chuť je tady víc probrat.



Ahoj Mirabelko,

to je hezký, že chceš bádat a psát práci o Wagnerové.

Pokusím se ti napsat o mém osobním vztahu k téhle knížce, bude to možná bez ladu a skladu. No uvidím, co mi z toho vyjde.

Já jsem jako malé dítě hodně a ráda četla. Pořád jsem ležela v knížkách. Na Káju jsem narazila v rodině mé nejlepší kamarádky z dětství. Dodneška si pamatuju, jak jsem si sedla u nich v kuchyni na pohovku, otevřela Káju a okamžitě jsem se do něj začetla a zamilovala. Bylo mi asi 8 nebo 9 roků. Četla jsem ho mockrát dokola. Strávila jsem nad těmi knížkami opravdu spoustu nádherných hodin (spíš dnů :-) a jsem za to paní spisovatelce vděčná. A to myslím takhle doslova jak to píšu. I když to možná zní jako fráze. Ale dneska když se probírám Kájou, tak za těmi stránkami vidím paní Wagnerovou. Snažím se dozvědět se o ní toho co nejvíc. Protože mi připadá hodně zajímavé jak se její životní postoje, nezdary, názory a boje promítají do Káji. Její zpackaný osobní život ji určitě hrozně moc ubíjel. Já jsem z katolické rodiny a moje babička vyslovovala před námi (dětmi) slovo rozvod šeptem (a to mluvím o 80. letech, kdy rozvod byl už něco naprosto normálního). Ale myslím, že si stejně nedokážu opravdu živě představit, jak hrozný životní krach pro ni její rozpad manželství byl. Bylo to, dle mě, úplné stigma, vrátit se s touhle minulostí do maloměsta jako byl Mníšek. Když jsem se dozvěděla že tyhle svoje osobní problémy přebíjela alkoholem a kouřením, připadalo mi to takové lidské. Už pro mě není mravokárce s napřaženým prstem (těch prvoplánově poučných a mravokárných pasáží je v Kájovi až, až :-), ale živá žena z masa a kostí. Skoro jako by byla z rodiny, nebo od nás z domu... Myslím, že každý někoho takového ve svém okolí zná.

Z knížky "Kája Mařík, legenda nebo skutečnost" se člověk dozví spoustu podrobností o protikatolické hysterii za první republiky. To bylo pro mě velmi cenné, uvědomit si tenhle další stres a tlak, kterému byla Wagnerová vystavená. Ona popisuje Mníšek jako město plné katolíků. Pan farář s panem řídícím ve idylické shodě dbají o obecné blaho. Myslím, že tohle je nadnesené a že to tak stěží kdy fungovalo. Mě všechny ty příjezdy "církevní vrchnosti" a ty Kájovy uvítací řeči (ke kterým se vždycky tak ochotně hlásí) celkem iritují (třeba v prvním dílu jak přijede pan vikář, nebo ve čtvrtém dílu v kapitole o biřmování pan arcibiskup). Dle mě Wagnerová vlastně obhajuje tenhle neudržitelný status quo. Pro ni byla začínající sekularizace naší společnosti asi úplná tragedie. Přitom k ní dojít muselo. Katolická církev u nás ve 20. století hodně tvrdě zaplatila za to, že se za dob habsburské monarchie nechala vtáhnout a integrovat do státní správy (a potom byla vnímaná jako její součást a tedy nepřítel českého národa). Ale naštěstí Wagnerová neobhajuje jen prázdné katolické rituály, myslím, že z knih je cítit její opravdová víra. Jenže pro mě osobně je málokdy oslovující. Různé Kájovy dětské příhody, které připomínají kýčovité hagiografické spisky...uf, uf, to nemusím. Pokud mám napsat, co mě osobně z tohoto pohledu na Kájovi oslovilo, tak si vybavím dvě pasáže. Za prvé jak Maříkovi hluboce prožívali postní dobu a hlavně pašijový týden (myslím, že je to v prvním dílu), z toho sice taky odkapává svěcená voda, ale já tam cítím upřímnost. A za druhé, jak si dospělí Kája se Zdeňou vždycky v poledne, při polední modlitbě Anděl páně, vzpomenou na všechny na samotách, že se zrovna také ztišili a modlí se. To mě už od mala oslovovalo. Nevím, jestli tě zrovna tenhle aspekt zajímá. Já osobně vnímám Káju jako knihu primárně určenou pro katolické dětské publikum, a jsem ráda, že má spoustu příznivců i mimo tenhle okruh. Docela mě to překvapilo.

Další, dle mě, předem prohraný boj, který Wagnerová vede, je její obhajoba patriarchálního modelu rodiny jako jediného možného a hlavně jako jediného správného. A s tím souvisí také to, jak vnímá ženskou emancipaci (všechno to ironické vrtání do dívek, které si nechají ustřihnout vlasy, nebo do ženušek, které neumí vařit).

Trochu nespravedlivé mi připadá, že Wagnerová jako pozitivní vnímá a hodnotí to, co ona sama miluje a čemu rozumí a jiné činnosti odsuzuje. Ale to už jsem možná moc velký hnidopich. Jenže na to při čtení pořád myslím, a v duchu pořád Wagnerové oponuju a hádám se s ní :-) Knížkami se vine její láska k vážné hudbě, nebo třeba její záliba ve vaření. No dobře, já jí to neberu, ale proč si pořád střílí třeba z ručních prací? Ty mě vždycky bavily, zatímco hudba je pro mě španělská vesnice :-) (např. tahle pasáž, díl 4, kapitola 12:…Veliká pavučina mezi nízkými větvemi je upoutala. „To bys, Zdeňo, neuháčkovala ani za nic na světě, vid?“ „Tohle ne, ale kraječku mi slečna začne k zástěrce. To budeš koukat!“ „Já už koukám teď. Kdybys toho nechala!...) Nebo jiný příklad: v knížce "Kája Mařík, legenda nebo skutečnost" jsem si přečetla, že si Wagnerová za svého pobytu na Slovensku vyzkoušela lyžování, a že ji to chytlo. Maříkolog hned ví, kam to promítla. Dospělí Kája se Zdeňou chodí lyžovat a rodiče tuhle jejich novotu nechápou. Když to čtu, tak si říkám, že kdyby si Wagnerová to lyžování nezkusila, že by tahle pasáž v knize chyběla.

Přes to všechno co tu píšu, Káju pořád miluju (ale jak vidíš nikoli nekriticky :-), pořád se jím probírám, čtu ho svým dětem.
(ještě jsem tam Mirabelce napsala něco o digitalizaci, ale to bych se tu zbytečně opakovala, tak to vynechávám)

Ještě chci připsat, že je mi 31 roků, aby sis mě mohla i po téhle stránce zařadit :-)
Doufám že jsem ti alespoň trochu pomohla. Držím palce, aby ti učitelé povolili Wagnerovou jako téma tvé práce.
Měj se hezky
anka Anka Když je někde něco dobrého k sežrání, - tak je rouhání to nesežrat. 20.3.2006 22:00  2344
mirabelkaCo studuješ?:)
mirabelka 20.3.2006 21:52  2343
žádost o pomocKrásný večer,
chtěla bych psát absolventskou práci na téma Marie Wágnerová-Černá: fenomén Kája Mařík ale češtináři mi to nějak nechtějí dovolit :o( proto bych vás chtěla požádat o pomoc, kdybyste mi, vy maříkologové :o), poslali pár mailíků o tom proč se vám tak líbí, co vám dal popř. vzal :o)popř. i o tomto projektu digitalizace kájových příběhů atd., atd. prostě cokoliv, co vás napadne...
Bohužel už nestačí kniha Kája Mařík skutečnost nebo legenda, potřebuji důkaz, že i v dnešní době se Kája čte.
Slibuji, že žádné info nezneužiji ani nic jiného, budu vám všem moc vděčná
mailík je MirabelkaK@seznam.cz
anka Anka Když je někde něco dobrého k sežrání, - tak je rouhání to nesežrat. 20.3.2006 21:40  2342
Fox 2338Dle ctěné libosti, vašnosto:)

A k tomu obrázku: Kája s blond melírem a trošku čtyř procentním výrazem? Radši snad ne:)
mina 20.3.2006 21:21  2341
zizalkoa vsichni ostatni, prosim, nemohl by mi nekdo poslat ten paty dil na mail? Me to zase nejde otevrit, nevim, proc, ale pise, ze data jsou poskozena, stejne jako u predchozich dilu.

Nebo mozna bude nekdo vedet co delam spatne, normalne mi jsou pdf-ka otvirat bez problemu, jenom s tim kajou :o(
muflonek muflonek z Perníkového lesa - srazy východočeské příjemné.o) 20.3.2006 18:44  2340
Vy to tady hezky vedete.o) Já nyní nestíhám...
rottenfox 20.3.2006 18:41  2339
nechcete dát tohle do záhlaví?



vedle toho textu pod ukázkou z knihy? hezky by to tam padlo. Ta zelená by nebyla vidět, byl by vidět jen Kája. Co myslíte? Anko?

A ještě nápad - co tu ukázku hodit do fontu -1? bylo by to stejně čitelný, jen by to nezabíralo tolik místa.
rottenfox 20.3.2006 18:32  2338
AnkaTak mám to teda dát na homepage a starat se o to tam, nebo to mám nechat tady kde to je teď? Homepage by pro mě byla snažší, takhle se musim pokaždé přihlásit do wz a načítat soubor.
anka Anka Když je někde něco dobrého k sežrání, - tak je rouhání to nesežrat. 20.3.2006 17:09  2337
FoxNenapadlo mě, že jsi práva při lopuším výpadku ztratil. Už je máš zpět.
zizalka 20.3.2006 17:04  2336
Zdechle mechleUž jsem přesměrovala link v záhlaví, takže můžeme vesele soutěžit a připočítávat si body.

RottenFox: IMHO je to hezčí než předtím. A hlavně jsem ráda, že se o to pořád chceš starat. Díky.
rottenfox 20.3.2006 16:43  2335
Tady sou Zdechle Mechle Kájoviny
rottenfox 20.3.2006 16:27  2334
A udělam to i hezčí. Du na to.
rottenfox 20.3.2006 16:27  2333
ZizalkaPrávě že já, měl sem moderátorský práva a aktualizoval sem tam body.

Já už tamtu nepoužívam, mam novou a přemístim to tam a budu se Vám o to starat ;)

[ 5906 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt