všemJá vám sem pastnu, co jsem napsala Mirabelce. Je to sice dlouhý, tak nevím, jestli se vám to bude chtít číst, ale je tam naťuknutých pár témat, ze kterých jsem se už dlouho chtěla vypsat. Třeba bude chuť je tady víc probrat.
Ahoj Mirabelko,
to je hezký, že chceš bádat a psát práci o Wagnerové.
Pokusím se ti napsat o mém osobním vztahu k téhle knížce, bude to možná bez ladu a skladu. No uvidím, co mi z toho vyjde.
Já jsem jako malé dítě hodně a ráda četla. Pořád jsem ležela v knížkách. Na Káju jsem narazila v rodině mé nejlepší kamarádky z dětství. Dodneška si pamatuju, jak jsem si sedla u nich v kuchyni na pohovku, otevřela Káju a okamžitě jsem se do něj začetla a zamilovala. Bylo mi asi 8 nebo 9 roků. Četla jsem ho mockrát dokola. Strávila jsem nad těmi knížkami opravdu spoustu nádherných hodin (spíš dnů :-) a jsem za to paní spisovatelce vděčná. A to myslím takhle doslova jak to píšu. I když to možná zní jako fráze. Ale dneska když se probírám Kájou, tak za těmi stránkami vidím paní Wagnerovou. Snažím se dozvědět se o ní toho co nejvíc. Protože mi připadá hodně zajímavé jak se její životní postoje, nezdary, názory a boje promítají do Káji. Její zpackaný osobní život ji určitě hrozně moc ubíjel. Já jsem z katolické rodiny a moje babička vyslovovala před námi (dětmi) slovo rozvod šeptem (a to mluvím o 80. letech, kdy rozvod byl už něco naprosto normálního). Ale myslím, že si stejně nedokážu opravdu živě představit, jak hrozný životní krach pro ni její rozpad manželství byl. Bylo to, dle mě, úplné stigma, vrátit se s touhle minulostí do maloměsta jako byl Mníšek. Když jsem se dozvěděla že tyhle svoje osobní problémy přebíjela alkoholem a kouřením, připadalo mi to takové lidské. Už pro mě není mravokárce s napřaženým prstem (těch prvoplánově poučných a mravokárných pasáží je v Kájovi až, až :-), ale živá žena z masa a kostí. Skoro jako by byla z rodiny, nebo od nás z domu... Myslím, že každý někoho takového ve svém okolí zná.
Z knížky "Kája Mařík, legenda nebo skutečnost" se člověk dozví spoustu podrobností o protikatolické hysterii za první republiky. To bylo pro mě velmi cenné, uvědomit si tenhle další stres a tlak, kterému byla Wagnerová vystavená. Ona popisuje Mníšek jako město plné katolíků. Pan farář s panem řídícím ve idylické shodě dbají o obecné blaho. Myslím, že tohle je nadnesené a že to tak stěží kdy fungovalo. Mě všechny ty příjezdy "církevní vrchnosti" a ty Kájovy uvítací řeči (ke kterým se vždycky tak ochotně hlásí) celkem iritují (třeba v prvním dílu jak přijede pan vikář, nebo ve čtvrtém dílu v kapitole o biřmování pan arcibiskup). Dle mě Wagnerová vlastně obhajuje tenhle neudržitelný status quo. Pro ni byla začínající sekularizace naší společnosti asi úplná tragedie. Přitom k ní dojít muselo. Katolická církev u nás ve 20. století hodně tvrdě zaplatila za to, že se za dob habsburské monarchie nechala vtáhnout a integrovat do státní správy (a potom byla vnímaná jako její součást a tedy nepřítel českého národa). Ale naštěstí Wagnerová neobhajuje jen prázdné katolické rituály, myslím, že z knih je cítit její opravdová víra. Jenže pro mě osobně je málokdy oslovující. Různé Kájovy dětské příhody, které připomínají kýčovité hagiografické spisky...uf, uf, to nemusím. Pokud mám napsat, co mě osobně z tohoto pohledu na Kájovi oslovilo, tak si vybavím dvě pasáže. Za prvé jak Maříkovi hluboce prožívali postní dobu a hlavně pašijový týden (myslím, že je to v prvním dílu), z toho sice taky odkapává svěcená voda, ale já tam cítím upřímnost. A za druhé, jak si dospělí Kája se Zdeňou vždycky v poledne, při polední modlitbě Anděl páně, vzpomenou na všechny na samotách, že se zrovna také ztišili a modlí se. To mě už od mala oslovovalo. Nevím, jestli tě zrovna tenhle aspekt zajímá. Já osobně vnímám Káju jako knihu primárně určenou pro katolické dětské publikum, a jsem ráda, že má spoustu příznivců i mimo tenhle okruh. Docela mě to překvapilo.
Další, dle mě, předem prohraný boj, který Wagnerová vede, je její obhajoba patriarchálního modelu rodiny jako jediného možného a hlavně jako jediného správného. A s tím souvisí také to, jak vnímá ženskou emancipaci (všechno to ironické vrtání do dívek, které si nechají ustřihnout vlasy, nebo do ženušek, které neumí vařit).
Trochu nespravedlivé mi připadá, že Wagnerová jako pozitivní vnímá a hodnotí to, co ona sama miluje a čemu rozumí a jiné činnosti odsuzuje. Ale to už jsem možná moc velký hnidopich. Jenže na to při čtení pořád myslím, a v duchu pořád Wagnerové oponuju a hádám se s ní :-) Knížkami se vine její láska k vážné hudbě, nebo třeba její záliba ve vaření. No dobře, já jí to neberu, ale proč si pořád střílí třeba z ručních prací? Ty mě vždycky bavily, zatímco hudba je pro mě španělská vesnice :-) (např. tahle pasáž, díl 4, kapitola 12:…Veliká pavučina mezi nízkými větvemi je upoutala. „To bys, Zdeňo, neuháčkovala ani za nic na světě, vid?“ „Tohle ne, ale kraječku mi slečna začne k zástěrce. To budeš koukat!“ „Já už koukám teď. Kdybys toho nechala!...) Nebo jiný příklad: v knížce "Kája Mařík, legenda nebo skutečnost" jsem si přečetla, že si Wagnerová za svého pobytu na Slovensku vyzkoušela lyžování, a že ji to chytlo. Maříkolog hned ví, kam to promítla. Dospělí Kája se Zdeňou chodí lyžovat a rodiče tuhle jejich novotu nechápou. Když to čtu, tak si říkám, že kdyby si Wagnerová to lyžování nezkusila, že by tahle pasáž v knize chyběla.
Přes to všechno co tu píšu, Káju pořád miluju (ale jak vidíš nikoli nekriticky :-), pořád se jím probírám, čtu ho svým dětem.
(ještě jsem tam Mirabelce napsala něco o digitalizaci, ale to bych se tu zbytečně opakovala, tak to vynechávám)
Ještě chci připsat, že je mi 31 roků, aby sis mě mohla i po téhle stránce zařadit :-)
Doufám že jsem ti alespoň trochu pomohla. Držím palce, aby ti učitelé povolili Wagnerovou jako téma tvé práce.
Měj se hezky |
Registrace nového uživatele 
