| late bloomer :)Inspirován Bubu, která si zrovna pořídila Aerial (dobrá koupě!:) právě po delší době poslouchám první disk z tohoto dvojalba a moje dojmy jsou takové, že se o ně musím podělit. Jednak zjišťuju, že Aerial asi bude patřit k albům, které se člověku líbí víc a víc a třeba po letech jim rozumí úplně jinak než na začátku. Některé skladby, které se mi před lety zdály na hranici monotónnosti, naráz zjišťuji že obsahují přenádherné melodie. Kromě "pí", což byla líbivá věc už od začátku, teď mluvím skoro o všech ostatních písních prvního disku. (Vyjímám z toho King of the Mountain, který se mi zdá, jako by na tohle album ani nepatřil, byl složen v jiném životním období, kdy autorka nebyla zdaleka tak vyrovnaná, byla plná nervozity a napětí.) Ale třeba Mrs.Bartolozzi je "striking". Dlouhá liánovitá melodie, která má hodně společného s Joni Mitchell z období Blue. Vůbec je zajímavé, že tyhle zdánlivě velmi odlišné autorky mají něco v hloubce společného. Napadlo mě to, když jsem kdysi poslouchal demo nahrávky Kate Bush "Early years", kdy sama sedí u klavíru ve věku nějakých 16 let a ty skladby bez bohaté orchestrace (jak se objevily na Kick Inside), hrané jen na klavír, jsou naráz velmi blízké melodicky a harmonicky komplikovaným skladbám Joni Mitchell. Ale dál k Aerialu. Přeskočil jsem ještě renesančně instrumentovanou a melodicky vřelou Bertie. Pak následuje How to be invisible, která svou naznačenou hrozivostí vybaví třeba Patti Smith. Pak následuje další krásná melodie v refrénu Joanni. Chcete-li, aby se Vám zničeho nic zhmotnil Steve Hackett, vydržte do poslední třetiny Joanni. Hackettovská kytara spolu s francouzskými slovíčky v pozadí vyvolává mrazení v zádech. A nakonec přijde Coral Room, další nádherná naléhavá skoro hypnotická melodie s překrásným rozjímavým klavírním doprovodem. Kate je už o 30 let starší a nemůže znovu nahrát Kick Inside, ale je to stále ona, Bohem obdařená geniální skladatelka. |
Registrace nového uživatele 
