fedinoU mě to je takto. Olias mi doporučil jako jedno ze zásadních alb Yes Yesshows. Mě ta hudba ničím nezaujala. Připadá mi to povětšinou vtíravě uhlazené, naivně pozitivistické, snobsky spořádané (nebo jak jsi napsal "uhladeny predpovedatelny tok skladkych tonov"). Vůbec nehodnotím jejich aranžerské a hráčské dovednosti, nějaké technické věci. Především mě vůbec neoslovují jejich výrazové prostředky, jejich emoční dopad. A nevidím v tom žádný potenciál, který by mě nutil shánět si další alba. Pokud se tedy na některém jiném albu nezměnili v tomto směru (o čemž silně pochybuju), je mi jedno, jestli někdy udělali silnější písničky, hezčí melodie nebo košatější sóla, které bych ocenil o něco víc.
Je prostě otázka osobních preferencí jaké emoce a emoce člověk od hudby očekává, jak na něho ta která hudba působí. Myslím, že lidi na hudbě primárně zajímá "co hudebník cítí než jak to umí". Proto je normální, že si někdo oblíbí jak jednodušší popové věci (já třeba britrock Coldplay) a na druhé straně složitou strukturalistickou hudbu (např. Tim Berne). Někdo má prostě v rámci oblíbené zvukové emoce mnohem širší stylový rozsah. Někdo má zase úzký, usazený profil. Někdo hledá vlastnosti jako temnost, podivnost, nejednoznačnost, melancholie, znepokojení. Druhý hledá pompu, melancholii střídanou s pozitivností, jednoznačnou veselost, tzv. normálnost atd. Všechno ukazuje, že jsou tu pouze tyto dva typy posluchačů. Až na vyjímky typu Oliase.
Taky se mi zdá typické, že tyto dva typy mají skoro zákonitě i odpovídajicí preference, týkající se stálosti názorů.
Jsou lidi, kteří se celý život chtějí nechat překvapovat. Chtějí objevovat něco, co tady ještě nebylo. To co považují za geniální v 18 letech, za 5 let považují za sice důležité v jejich názorovém utváření a nostalgicky příjemné, ale už překonané a neobohacující posluchačovu současnost. Jejich hudební apetit je založený na neustálém objevování a zvídavosti, co se skrývá za dalším rohem. To, co miloval dříve přisuzuje i tomu, co v té době znal, jaký měl tehdy omezený rozhled.
Druhý typ posluchače, považující ten první přístup za jednoznačnou povrchnost a unáhlenost, si v určitém věku oblíbí určitý žánr, vybuduje si doslova fatální náklonost k několika umělcům a těm je věrný do konce života. Shání si jejich kompletní diskografie a B strany singlů. Objevování ho také baví, ale v podstatě chce nacházet příbuzné věci, pouze jinak interpretované postupy jeho dávných idolů. Novou hudbou se cítí ohrožen a "je mu líto jeho starých desek". Lze od něj občas slyšet hesla "to už není jako to bývalo", "starý dobrý ...", "dneska už se v hudbě nic nedějě", "konečně někdo nový zní dobře", "ano tak má znít dobrý progrock" atd. Nebo "nám zarytým yesmanům nemůžeš cpát Tatabojs", jak jsem našel v historii jednoho ortodoxního recenzního klubu. Ještě jsem si všiml, že bývá pravidlem, že skalní fanda Yes nemá kladný vztah k nové éře King Crimson. Tyto dva typy posluchačů se nikdy neshodnou.
Už vidím reakce Antonyů, obviňujícím mě z povrchnosti. Já ale psal Fedinovi, protože cítím, že máme podobný názor. I když jsem možná někde zjednodušil, myslím, že základ je pravdivý. Kdo ho chce najít, ten ho najde. |
Registrace nového uživatele 
