Máme diagnosticky potvrzenou dislexii a disortografii, poruchu soustředění a hyperaktivitu. (Naštěstí je to zčásti kompenzováno nadprůměrnou inteligencí - ale o to víc si ty poruchy asi kluk uvědomuje jako rozdíl s ostatními). Pro rodiče je ve zprávě doporučena klidná výchova. (Někdy bych spíš potřebovala hrst sedativ)
Všechno, co je tady dříve popsáno (nepořádek, zdlouhavé vyprávění ve chvílích největšího spěchu, nesoustředění na úkoly...) se u nás projevuje velmi často a v hojné míře. Snažila jsem se vždycky mít tu trpělivost, ale přišlo mi, že je mu všechno jedno, že je líný a neochotný. Bylo mi vysvětleno, že i když se třeba v tu chvíli chce snažit, tak to prostě nejde a křičením se to nezlepší. Naopak se mohou tvořit "bloky" a situace a chování se může horšit. Neudrží dlouho pozornost a soustředění na jeden náročný úkol - jako třeba uklidit si sám pokoj po půldenním hraní nebo systematickou přípravu do školy (vyndat věci, roztřídit úkoly, vypracovat je, nachystat do aktovky na další den včetně kroužků - i když se moc snaží, někdy mu některý "krok" vypadne...)
Nějak mi to vysvětlení asi pomohlo. Myslím, že se od té doby u nás křičí míň. Vždycky si řeknu, že to nedělá schválně a že za to nemůže. Spíš se s ním snažím domluvit, jak to uděláme společně, aby se daný úkol, úklid, povinnost ap. dala splnit co nejdřív a co nejlépe ke spokojenosti nás všech. Je to někdy fuška, ale musím ocenit, že se aktivně zapojuje i manžel a neztrácí tu trpělivost. Naopak - když už toho jeden z nás má dost, snaží se ho ten druhý zklidnit.
A když už je nejhůř a bouchnou saze, tak se to pak snažím aspoň synovi vysvětlit, proč se to stalo.
|
Registrace nového uživatele 
