Ne, že by Peňás byl nějak extra bystrej, ale pobavila mě jeho rekapitulace Landovy minulosti...
Můj nechtěný život s Landou
článek z roku 2008
Danielem Landou jsem se vždy zabýval jen nechtěně, nesystematicky a spíše proti své vůli, nicméně jako pisálek kulturních rubrik jsem si nemohl odpustit občas něco nepoznamenat k jeho činnostem, neboť takový je už náš úděl. Nedovedu si přitom představit osobu mně lidsky vzdálenější, vždyť já jsem svou konstitucí fyzickou a duševní jeho pravým opakem, nevlastním ani řidičský průkaz, ani milimetr mého těla není tetován, z bojových sportů bych snad zvládl nanejvýše pohlavek uštědřený hlavě zcela nehybné, a i ten bych ještě spíše jen naznačil. Necítím v sobě ani stopu vůdcovství, jakákoli smečkovitost a stádnost je mi cizí, ba odporná, spirituální puzení nedosahuje u mě dál než k tichým sympatiím ke katolicismu, jež dávám najevo tím, že občas zajdu do kostela na mši a tam stojím nenápadně za sloupem a stydím se za to, že ani pořádně neumím odříkat Credo. A to nemluvím o věcech ideových, v těch bych si s Landou nerozuměl vůbec.
Orlík
Nicméně Landovi se lze v české kotlině jen těžko vyhnout, nevědět o něm zhola nic, nedostat se do situace, kdy si člověk na něj musí vytvořit jakýsi názor, i když by měl mnohem raději názor na něco úplně jiného. Poprvé jsem jeho existenci zaregistroval na samém začátku devadesátých let, kdy vystupoval se skupinou Orlík, jejíž desku mi nadšeně přehrával jeden známý, já jsem nadšený nebyl vůbec, ale v oněch letech všeobjímající tolerance jsem se možná domníval, že v rámci demokracie je nutné spolknout i trochu toho latentního (byl však úplně latentní?) rasismu. Pamatuju si pak na ono slavné Landovo a Matáskovo televizní vystoupení, kdy oba vyholení hoši zkroušeně seděli ve studiu, vzdychali a skoro plakali a dušovali se, že oni to myslí dobře a že jsou špatně jinými hololebci pochopení, a že v takovém případě raději Orlík rozpouštějí. Bylo totiž krátce po prvních rasových vraždách, s nimiž sice Landu a Matáska spojovat jistě nelze, jen ti vrazi měli velmi rádi jejich písně. Po letech mi jeden blízký kamrád z Respektu (Raspekt byl první a dlouho jedniný, který psával znalecky o vietnamské minoritě v Čechách - tehdy ještě zdaleka ne tak početné, složené z lidí, kteří tu zůstali z první, gastarbeiterské vlny), vyprávěl, že mu Landa s Matáskem zavolali do redakce a prosili ho o radu či přímo pomoc. Dostali totiž zprávu, že napadaní Vietnamci samozřejmě považují za vůdce českých rasistů právě je, tedy Orlík, a že jsou připraveni se bránit. A že jsou mezi nimi veteráni vietnamské války, vycvičení na pralesní boj muže proti muži, a těchto zkušeností jsou schopni použít i na ně, studenty DAMU, kteří si prostě jen tak hrají nějaké nevinné písničky. V Respektu jim tehdy poradili, ať okamžitě Orlík zruší a oznámí to veřejně, pokud možno v televizi. Večer už tam seděli. Vždy mě proto pobaví, když se dočtu, jak Daniel Landa vypráví, že Orlík rozpustili dobrovolně, po zralém uvážení, pomalu jako akt dospělosti.
Krysař
Roky běžely a mně byl Daniel Landa zcela lhostejný, jen sem tam jsem se doslechl, že zpívá jakési písně a ty písně jsou prý velmi oblíbené mezi prostým lidem, protože pozvedávají upadlou morálku, jsou o mužnosti, statečnosti v boji, o tom, co museli cítit chlapi, když opouštěli opevnění. Landovu hudební produkci nešlo někde nezaslechnout, třeba v přehrávačích dálkových autobusů, mě ale dokonale míjela, v té době jsem už nejraději poslouchal Mahlera, vídeňské klasiky a Janáčka. Přesto jsem mu ani já neuniknul. V roce 1996 mě kdosi upozornil, že bych se měl jít podívat do divadla Ta Fantastika na Landův muzikál Krysař. Šel jsem. Doposud tvrdím, že Landa tu rozehrál základní antisemitská klišé, jenom si nejsem jistý, zda vědomě. Protože u Landy si myslím, člověk nikdy není úplně jistý, co plyne z vědomého záměru, a co se mu tam zkratkou vloudí jaksi pod rukou, třeba už jen tím, že se Landa pohybuje blízko ideových zdrojů, z nichž různé obsahy a symboly jaksi emanují. V jeho libretu nejde ani tak o Dyka, jako spíše Alexeje Pludka a jeho román z osmdesátých let Nepřítel z Atlantidy, který je pozoruhodným případem symbolistně haleného antisemitismu v české moderní próze. Ve zkratce jde o to, že jakousi utopickou zemi ovládne národ kupců, kteří přišli odkudsi ze zatopeného Ostrova a nyní vykořisťují chudáky rybáře, řemeslníky, poctivé domorodce. Shodou okolností jsou Ostrované tmavovlasí, mají velké nosy a jakési pejzíčky. Tak tomu bylo i v divadle Ta Fantastika! Úlisní Ostrované měli navíc ještě jakési klikyháky na tunice. Měla je i představitelka hlavní role, Lucie Bílá, která se jako příslušnice privilegované kasty do Mstitele s kostní píšťalkou (hrál ho Landa) zamilovala. Vzpomínám, jak jsem užasle seděl v hledišti, rozhlížel se kolem, zda diváci vidí to, co já. Viděli, ale zřejmě jinak. K mému údivu se nekonaly před divadlem demonstrace, herci (a nebyli to herci ledasjací: Vladimír Javorský, Zuzana Stivínová…) neodmítali v inscenaci hrát, muzikál nebyl stažen z repertoáru, ale hrál se dlouhá léta. Dokonce nebožtík Pavel Dostál se ho zastával, chtěl se se mnou o tom při náhodném setkání bavit, říkal, že on by přece rasismus netoleroval, jen ho tam neviděl. Odvolával se při tom na názor Egona Lánského, který by přece antisemitismus poznal. No, to jsem si nebyl jist, je-li on právě ta autorita… Psal jsem o Krysaři tehdy do Respektu, Vladimír Just, například, do Literárních novin, odměnou nám byl inzerát (už tehdy Petr Kratochvíl nešetřil) otištěný snad ve všech denících. Sdělovalo se tam mimo jiné, že si nás neváží, což by mě nikdy nenapadlo něčeho takového se dožadovat. Pak jsem si někde přečetl, že o mně Landa prohlásil, že jsem inkvizitor, dokonce to pak i zopakoval, tomu jsem se musel jen smát.
Ordo templi lumeni
Doufal jsem, že jsem s Landou skončil a ponechám jej dalším osudům. Zabývat se jeho psychologií se mi nechtělo, jeho hudbu jsem ignoroval, jeho názory mě zajímaly jen do té míry, do jaké byly přitažlivé pro širší lid. Zdálo se mi ostatně, že se Landa začal krotit, že šel jaksi do sebe. V rozhovorech, které se mi dostaly do ruky, se vyjadřoval často hloubavě, s jakousi urputnou přemýšlivostí, do popředí kladl hodnoty jako je rodina, práce, tvorba, dětská hřiště, bezpečnost na silnici. Občas poznamenal, že moc přistěhovalců škodí, hladinu zájmu však vzbouřil především, když se objevil v kápi, celebrujíce vlasteneckou mši, při níž mu asistoval k nemalému překvapení světící biskup Václav Malý. Nebo to bylo obráceně? Založení řádu Ordo templi lumeni mně přišlo jako pokračování grotesky, zároveň mi potvrdilo, že cesty určitých duševních pochodů jsou u některých lidí nevyzpytatelné. Je však vždy těžké nahlédnout do duší druhého, natož exemplářů, jakým je Landa. Zároveň je u něj obtížné oddělit, co je marketingová maska, a co plyne ze skutečně niterních pohnutek. Možná jedno s druhým splývá, přičemž nemohu vyloučit, že mnohé myslí upřímně, ale také ví, jak toho využít. Nepochybuji, že se skutečně nějakým způsobem interesuje o věci spirituální, čte, jak říká, C. G. Junga, zabývá se astrologií, postavením planet, fušuje do alchymie, tráví čas na meditacích. Věřil bych, že se skutečně dal na cestu sublimace, tedy zjemnění a zduchovnění, vždyť některé jeho poslední projevy mají rysy až zženštilé a Landův výraz v něm měl blízko samému záchvatu pláče. Myslím tím onu epizodu, kdy se národa ptal, zda si ho zaslouží.
Zlatý drak
To se stalo na jaře, v souvislosti s brněnským případem, od něhož však už také uplynulo pár týdnů a zdá se, že se věci uklidnily, což je asi rozumné. Šlo tehdy, jak si pamatujeme, o to, že vedení činohry Národního divadla v Brně oznámilo, že hodlá spolupracovat na jedné, ještě snad ani nenapsané inscenaci právě s Landou. Ten tehdy zrovna rozjížděl své česko-slovenské turné, které bylo opět opatřeno několika chytrými provokacemi, například plakátem v podobě federální poštovní známky s Landou a s jakousi tajemnou symbolikou Merkuru, která je shodou zcela náhodných okolností také šifrou pro jméno Adolfa Hitlera. Když se na to novináři ozvali (jde o to, jestli na to také sami přišli), Landa samozřejmě nechápal, o co jim jde, neboť mu šlo přece jen o planetu Merkur. Tak je to ale vždycky. Psal jsem už do svého časopisu (Týden), že mě osobně pozvání Landy do brněnské Mahenky nepřekvapilo, neboť její současné vedení sestává ze svérázné dvojice Zdeněk Plachý – Jiří Šimáček, kterou mám tu čest trochu znát. A vím, že jejich srdce a mysl jsou upřímné, stejně jako jejich dramatická díla, v nichž se postmoderně kloubí vysoké a nízké, kýč s banalitou a klasickými obsahy. Zahrnuli tedy do své všeobjímající náruče také Landu, ke kterému pociťují afinitu právě proto, že podobný široký rozptyl nalézají i u něj. Zatímco oni jsou však intelektuálové, kteří se k věcem propracovávají skrz složité obsahy a podobně složité a komplikované tvary z nich pak vycházejí, on jde za svým přímo, má schopnost zjednodušovat a vyjadřovat se v prostých větách, v pochodových popěvcích a rázných gestech. Tohle jim chybí, a tím spíše to na něm oceňují. Když jsem s nimi před měsícem mluvil (byl u toho i Martin Dohnal – a já bych si těžko dovedl představit větší Landův antipól), měl jsem pocit, že jejich zaujetí Landou je povahy až citové, že v něm vidí svou představu sebe samých, kdyby se mohli vzdát svého intelektuálního ustrojení. O Landovi se vyjadřovali skoro s takovým emocionálním pohnutím, jako když mluvíme o své čerstvé lásce. O jeho problematických polohách vědí, ale je to právě takové, jako když slyšíme a víme nepěkné věci o svém novém miláčkovi, a domníváme se, že my jej z nich vyléčíme, půjdeme mu příkladem, a on se nám odvděčí. Myslím, že z jejich strany nejde o marketingový trik, snažící se nalákat známé a „kontroverzní“ jméno do poněkud těžkopádné budovy Národního divadla, kterou pro brněnskou buržoasii postavila firma Helmer – Felmer. Jde tu o lásku, o lásku mezi muži, ale ta bývá nejupřímnější a její kvality a trvanlivost prověří až společná dobrodružství. S takovým pocitem jsem odcházel z kanceláře Zdeňka Plachého v Mahenově divadle a trochu to těm mužům záviděl. Já jsem v tomhle ohledu citově zcela chladný.
JIŘÍ PEŇÁS |
Registrace nového uživatele 
