LIVE: HALLOWEEN 1986
(Tak jsem to vyhrabal. Je to pěkně dlouhé, ale popisuju ten koncert podrobně, tak jak to celé proběhlo, takže jinak to holt nešlo.)
ALICE COOPER:
THE NIGHTMARE RETURNS (Halloween, 1986).
VHS
Tak jsem takhle jednou večer sundal ze skříně zaprášené a skoro 15 let nehrané VHS s Alice Cooperem. Koncertní videa ze tří jeho turné: Welcome To My Nightmare (1975), The Nightmare Returns (1986) a Trashes The World (1989).
Sáhnul jsem po tom, které mělo popisek „It was Halloween 86 when the Nightmare returned“ a šoupnul ho do přístroje.
Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil o své dojmy…
80.léta se přehoupla do druhé poloviny, a Alice, který se v roce 1983 po albu „Da Da“ načas uklidil do ústraní (zřejmě se opět léčil ze své alkoholové závislosti), usoudil, že je čas znovu zaútočit. Sestavil novou kapelu a natočil a vydal nové album „Constrictor“ - zcela v duchu mejdanového hard rocku oněch časů. Přispěl také několika skladbami k filmovému slasheru „Friday the 13th, Part VI.“, objevil se s Jasonem (vrahounem, známým z této série) na obálce magazínu Fangoria, a na Haloween onoho roku vyrazil na comebackové turné.
Show je kompletně pojata zcela v duchu béčkových horrorů 80.let. I staré klasické fláky hraje Aliceova kapela v lehce přitvrzených metalových aranžmá.
Úvodní skladbou je (jak jinak) klasika WELCOME TO MY NIGHTMARE.
Alice se svým makeupem vypadá démonicky a zároveň krásně alkoholicky strhaně. Jako vždy vychrtlý a přihrbený, vlasy jako uhel, a z nich ční jeho impozantní orlí nos. Rty má sešklebené v úsměšku. Cedí přes ně ledabyle svůj uvítací monolog o nočních můrách, zatímco za ním defilují podivná monstra z béčkových horrorů, včetně jakési obrovské punkové ježibaby. Alice jako správný principál svého cirkusu máchá do taktu šviháckou vycházkovou holí, která pamatuje snad ještě samotného dr. Jekyla a mr. Hydea.
Kapela - ve složení Kane Roberts (sólová kytara), Devlin 7 (doprovodná kytara), Kip Winger (basa), Ken Mary (bicí) a Paul Horrors (klávesy) - je vyšňořená přesně podle tehdejší pop metalové módy: trochu punkově, trochu novoromanticky, trochu goticky. Jenom Kane Roberts (spoluator písní z alba Constrictor) se odlišuje svou image á la John Rambo - v jeho mohutných svalnatých prackách se i sebevětší kytara ztrácí jako dětská hračka.
V závěru úvodní skladby se pana Alice pokusí zezadu sejmout mačetou Jason Vorhees, ukrytý za svou hokejovou maskou. Alice se jakoby ledabyle vyhýbá jeho ranám, aniž by dal nějak najevo, že si je vědom „nebezpečí“ za svými zády. Jason znechuceně opuští pódium, a jde si hledat jiné oběti.
Pak spustí Ken Mary slavný bubenický break, ohlašující začátek skladby BILLION DOLLAR BABIES ze stejnojmenného alba z roku 1973. Alice tančí po pódiu s gumovou panenkou, napíchnutou na hrotu šavle. Pak zapíchne šavli do pódia, panence na závěr utrhne hlavu a vykopne ji do publika jako fotbalovou mičudu.
Pokračuje se dalším songem z alba o panenkách - velkým hitem NO MORE MR. NICE GUY, který Alice odzpívá s bičíkem v ruce. Následuje krátká ukázka ze slavného období Welcome To My Nightmare (Paul Horrors přehraje na klávesách strašidelný motiv flašinetu ze skladby YEARS AGO) při kterém Alice odněkud vytáhne obrovského živého hroznýše. V jeho obětí pak odzpívá chytlavou BE MY LOVER z roku 1971. Alice má hady rád, a musím říct, že jeho olizování tohoto monstrózního plaza bylo jedním z nejúchylnějších momentů show.
Po rozloučení se svým miláčkem, vytáhne Alice z hromady rekvizit (obrovská kupa bordelu v zadní části pódia) berle, a to je znamení, aby kapela spustila výrazně zmetalizovanou verzi další slavné klasiky: I'M EIGHTEEN. Kane Roberts ji odehraje na kytaru ve tvaru kulometu, a jeho hra v tu chvíli opravdu připomíná neúprosnou palbu z této zbraně.
Následují dvě ukázky z ještě čerstvého studiového počinu „Constrictor“: THE WORLD NEEDS GUTS a GIVE IT UP. Při první z nich si Alice v extatickém vytržení rozřeže ruku ostřím meče, zaútočí na kameramana, který se k němu přiblíží příliš blízko, a nakonec řízne do bicepsu i sólujícího Kanea Robertse. Při druhé ukázce z novinky si nabere Alice plnou hrst bankovek, s nimiž si vytírá různé části těla a pak je háže lidem v kotli.
A zpět do světa Nočních můr, vzor 1975: Při COLD ETHYL se zpěvák chová velice nepěkně k dlouhovlasé ženské figuríně. Chvíli s ní mlátí o zem, kope do ní, potom s ní zatancuje tango a vášnivě ji líbá, aby ji nakonec znechuceně pohodil na zem.
V té chvíli jsou vypnuty reflektory a do tmy se ozývají první tóny legendární „menstruační balady“ ONLY WOMEN BLEED. V rukou diváků se objeví zapalovače, a Alice se sklání nad figurínou, jejíž místo mezitím při zatmění zaujala živá žena. V závěru písně se zdánlivá mrtvola probere, přisaje se ke krku Alice upířími ústy, a strhne jej k sobě na zem. Pódium zahalí mlha. Kapela spustí dramaticky gradovanou GO TO HELL z roku 1976, a na pódium vtrhne pološílená pracovnice sado-maso salónu a pokusí se zpěváka sešlehat bičem. Alice jí ho však vytrhne a vyžene ji z pódia.
Poté co kapela spustí dramaticky vygradovanou pasáž, předvede Alice svou nejnásilnější pódiovou kreaci: Nabodne na stojan od mikrofonu jakéhosi bedňáka, který měl tu smůlu, že se v „nepravou chvíli“ motal po pódiu. Probodnutý nebožák je i se stojanem odnesen do zákulisí, a hrůzná show může pokračovat. Nutno dodat, že scéna působí se vším všudy tak realisticky a nenahraně, že někteří diváci si při ní zděšením zakrývají oči. (O rok později předvede Alice prakticky totéž ve filmu Johna Carpentera „Prince Of Darkness“, jen s tím rozdílem, že místo stojanu na mikrofon je zde použit upravený bicykl.)
A jsme opět na začátku 70.let, kdy Alice poprvé přišel se svou BALLAD OF DWIGHT FRY. Zpověď šílence odzpívá jako vždycky ve svěrací kazajce, z níž se ve finále osvobodí a následně uškrtí sadistickou ošetřovatelku. Třetí ukázkou z novinky je TEENAGE FRANKENSTEIN, završená skvostným horrorovým preludiem klávesáka Kena Maryho. Alice přitom stvoří monstrum, připomínající golema s hlavou zombie. Monstrum je oživeno a Kane Roberts a spol do toho spustí dramatickou metalovou jízdu, doprovázející strašidelně-komický souboj, jenž by se dal pracovně nazvat „Alice Cooper Vs. Frankenstein“.
Po jeho vítězství se u nohou Alice zpívajícího SICK THINGS (původně 1973) plazí podivní červovití tvorové a vzdávají mu hold. V závěru skladby je Alice obklopen partou zombies, kteří ho však považují za jednoho z nich a tak mu neublíží.
To už nadchází čas finálního zůčtování. Je třeba pykat za své zločiny:
Na pódium přichází samotná Smrt, a odvádí Alice k připravené gilotině. Nechá ještě hříšníka s hlavou uvězněnou v kládě, zazpívat jeho nekrofilní vyznání I LOVE THE DEAD, aby po posledním slově „nothing“ spustila ostří. Poté publiku ukazuje jeho uťatou hlavu, a provádí s ní nechutné krvavé hrátky.
Nesmrtelný Alice se však po chvíli zjevuje, aby v bílem obleku a s cylindrem na hlavě odzpíval hymnu všech rebelantských školáků: SCHOOL'S OUT, jejíž refrén diváci nadšeně zpívají s sebou. Při té příležitosti je možno si konečně lépe prohlédnout složení publika. Řekl bych, že průměrný věk diváků je tak něco kolem dvaceti let. Většina vypadá na študáky, sem tam se mihne i mohutná postava nějakého toho motorkáře, občas nějací ti pamětníci Cooperových začátků. Je tu taky poměrně dost pěkných mladých holek. Alice si pro svůj comeback zvolil tu správnou dobu – popularita tzv. slasherů je v té době obrovská. Někteří fanoušci mají na tváři strašidelný make up. Koneckonců je Haloween.
Kapela využívá mezihry k vlastní exhibici, v níž má každý z nich asi tak minutu na to, aby předvedl své umění. (Velice zábavné intermezzo.)
Prvním přídavkem je známá Cooperova parodie na prezidentskou volební kampaň ELECTED. (Z alba „Billion Dollar Babies“ se toho večera skutečně čerpalo ve velkém.) Alice nejdříve pochoduje s hůlkou jako mažoretka, potom vylézá na piedestal a mává z něj americkou vlajkou. (Jedna z fanynek odhalí kamerám své ňadro – malé, ale milé.)
Poslední skladbou večera je rokenrolově odvázaná UNDER MY WHEELS z alba „Killer“ (1971) při níž nad hlavami diváků poletuje něco, co by mohly být nafouknuté prezervativy. Alice zároveň se závěrečnými tóny mizí z pódia a je konec.
Nadšeně aplaudující dav, závěrečné titulky.
Noční můra se definitivně vrátila na světovou scénu, aby o tři roky později slavila triumf s albem „Trash“ a následným turné, které bylo asi nejdokonalejším pódiovým ztvárněním světa Alice Coopera vůbec.
Zápory koncertu:
Přece jen mě zklamalo, že Alice nedal k dobrému jasně největší hitovku z (tehdy čerstvého) alba „Constrictor“ (a zároveň z filmu „Friday the 13th, PartVI.“), tedy mou oblíbenou disko-věc HE'S BACK. Ale možná je to na živé hraní příliš těžký kousek, možná ji kapela odmítala hrát, protože to byl na jejich vkus až příliš velký popík. Ostatně kdo ví, jestli Alice Cooper tuhle věc někdy vůbec hrál naživo. (Zase ale kde jinde, než právě na turné z roku 1986 by člověk tuhle píseň čekal, že?)
Zvuk není žádný zázrak, občas se sice výrazně zlepší, ale často je silně zahuhlaný. Totéž se dá říct o Aliceově zpěvu, ovšem tenhle nedostatek zas vyvažuje Alice obrovským charismatem staré rockové čarodějnice. :-) [Nutno dodat, že na „Trashes The World“ je situace o několik řádů lepší.]
Klady:
Celkově se jedná o cenný dokument o Alice Cooperovi - live, zvláště pak v kontextu doby, v níž záznam vzniknul. (Kdoví, jestli tahle záležitost vůbec vyšla na DVD.)
Další klady: Viz. tenhle článek. :-) |
Registrace nového uživatele 
