Co se mi stalo v mládí. Bylo mi osmnáct, asi 3 měsíce po tom, co mi umřela máma. S tátou už jsme si přizpůsobili byt, přestěhovali nábytek, odstranili máminy věci atd. A jednou se mi zdál sen živej až mrazilo v plných barvách se skutečnými pocity reálného času:
Někdo zvoní u dveří. Normálně jdu otevřít a tam stojí máma. Jsem překvapená, protože jsme ji nedávno pohřbili, ale ani nehnu brvou, aby se jí to snad nedotklo: "Jé, ahoj, mami, co tu děláš?"
"Přišla jsem zase za vámi, můžu tady s vámi bydlet?"
"No... pojď dál. Ale jak to? Vždyť ty přece... my už jsme s tebou jaksi nepočítali!"
"Chceš říct, že už mě tady nechcete?"
"No to né, ale ty jsi přece... mrtvá. My už jsme přestavěli nábytek, už tu není ani tvoje postel."
"Já nepotřebuji moc místa, nebudu obtěžovat, mně stačí malý koutek. Nemusíte tu kvůli mně nic měnit." A vešla dovnitř, drobná postava, skromná, pokorná (ve skutečnosti byla dost autoritativní a puntičkářská).
Nutno dodat, že jsme se spolu, ještě když žila, několikrát bavily na téma posmrtné životy a položertem jsme si slíbily, že si dáme vědět, jestli něco potom je. Byl to jenom sen, chemické reakce v mém mozku, nebo mohlo skutečně jít o navázání kontaktu se záhrobím ve stavu spánku? Dodnes mám z toho snu zvláštní pocit, byl tak opravdový! |