nestřílet - je to fakt dlouhý.Opět mé podvědomí netroškařilo a sdělilo mi mnoho informací zakluklených v symbolech. opět se omlouvám za rozsah, ale to, že se mi neustále znají sny, které si pamatuji, tak to znamená, že se něco děje, že něco musím pochopit, či mě něco vede na správnou cestu či kolej
1. část. bydlím v podzemí. je to jakoby ve skále. vše je spíše do kulata, žádné rohy. dominuje teplá světlá hnědá a osvětlení do žluta. podzemí má jakoby dva východy - jeden je ve stropě a druhý je do moře, které je výrazně modré. oba východy jsou kultou skálou a ten horní je asi zabedněn (a pokračuje do domu/paneláku - nevychází rovnou ven - jsem si tím jistá i když nevím jak to vím) a ten spodní do moře je dlouhý tunel plný vody na konci něj je světlo, svět a svoboda. dřív mě to v jeskyni bavilo, ale ted chci ven. z nudy si pouštím po kraji moře, které vstupuje na okraji do skály, dřevěného žraloka. ten uplave ven a změní se v opravdového. nežere ovšem lidi, ale mořské řasy. jsem ráda, že získal svobodu. pak si vybavuji 3 různě kočky a každá z nich měla kotata.lidé z venku nosí do jeskyně zprávy. chci taky ven.
2. část. najednou jsem doma. je tam se mnou tentýž muž s nímž jsem se líbala v jednom z předešlých snů. tentokrát sedíme na podlaze obýváku a povídáme si. on nervózně houpe houpacím křeslem. přišel si popovídat. vím, že jede do itálie. ptám se ho, kdy odjíždí. říká, že už 25. června. ve snu si říkám, že je to za pár dní. je rád, že se ho ptám. toužím po něm, cítím, že to cítí podobně. sedíme čím dál blíž k sobě. houpací křeslo se stále houpe.
3. jsem v jiné části téhož paneláku nad skálou - je to dům v němž bydlím, ale jsem ve vyšším patře, jakoby někde na návštěvě, ale stojím frontu. koukám z okna na dva nižší domy (ty tam opravdu jsou - je to domov důchodců), nad nimi jakoby prolétne slunce, krásná obrovská ohnivá koule. najednou je to slunce obrovitánské a já žduchám do člověka stojícího vedle mě, aby se podíval. uvažuji, že bych si to vyfotila mít foták, ale vím, že než bych si doběhla do jeskyně, tak by bylo po všem. bojím se, že si toto už nikdy nevyfotím, že už nebude příležitost (je to zvláštní pocit, nejde o tu fotku, ale pocit, že není čas, nebo, že se na to místo už nevrátím - nevím). (na papír jsem si hned po snu napsala: nemám foták, ale vím, že bych měla - už nevím proč sem si to tak poznačila :)
4. jela jsem jakoby malým vláčkem s kupou lidí, každý seděl na jedom vagonku, který připomínal jakousi dětskou čtyřkolku na které bylo docela těžké se udržet, zezačátku to šlo. projížděli jsme nějakými halami, pak zas ven a do další haly. pak místy začal vláček místy zrychlovat a místy zpomalovat a já sem neudržela občas balanc a spadla jsem a rychle jsem opět svůj vagonek připojila, za jízdy nasedla jela dál. tak jsme se dostali k jakémusi hřišti, které bylo lehce vyvýšeno nad ostatní povrch a najednou tam byl někdo, kdo nás všechny ty lidi na těch vagonkách měl učit, jak s těmi čtyřkolkami zacházet a tak jsme najížděli těch pár decimetrů po písku na to hřiště a nikomu to moc nešlo. pod obouma nohama jsem měla plynové pedály, které poháněly zadní kola a vždy sem na ně šlápla moc, takže jsem se vlastně převrátila skoro dozadu. pak ke mě přišel ten učitel (ve chvíli kdy přišel jsem našla v písku krásnou mušli do špičky, která byla pomalovaná jako je ten motýl z hnědými křídli s těmi jakoby očky na nich. schovala jsem si ji do kapsy. pak jsem uviděla další jako ulitu zelenou s bílými květy, ale bylo mi to blbé se tím pakovat, tak jsem to odložila vedle sebe a měla jsem radost, že to zaujalo dalšího člověka vedle na motorce a tak jsem nelitovala, že mám v kapse jen jednu). ted se vrátím k tomu učiteli. poklekl ke mě a říká mi: "nejprve se musíš naučit překonávat malé překážky, abys mohla překonávat ty velké" při těchto slovech jsem přišla na to, že něco jako pedály mám i na řidítkách a rukama bylo snažší přidávat plyn opatrně a tím i vyjet na hřiště a úspěch opakovat a trénovat.
5. část. chtěla jsem ještě trénovat, ale najednou tam hřiště nebylo, ale byly tam kovové boxy. v nichž žili lidé. asi chudí lidé. tady jsem byla jakoby pozorovatel. v jednom krajním boxů si nějaká dívky chtěla vyvolávat film. bavila se přitom s matkou, která pořád něco zařizovala, pořád ji dirigovala a ptala se zda potřebuje to a to a že to dojde zařídit. byla jsem z tohoto přístupu znechucena obrátila jsem se k jiným boxům s jiným příběhem. bydleli tam jakoby chudí chlapec a dívka, ale nemohli se dostat ven (něco jako já v té skále). měli přání být někým jiným a to se jim splnilo. už nebyli v boxech, ale stály na kulatém mostku nad jezírkem před jejich krásnou rezidencí a líbali se. najednou je začali honit policajti (přišli mi spíš jako zhmotnění závisti), že jsou snad dealeři drog či co a oni před nimi prchali městem. přesto jsem zachytila myšlenku té dívky, že tento život se jí přeci jen o víc líbí, protože má kolem sebe prostor, který může využívat.
//varování ministerstva zdravotnictví: některé části způsobují pupínkovatění :)
//varování ministerstva práce: takto dlouhé sny způsobují klimbání nad klávesnicí :) |
Registrace nového uživatele 
