SenTak. Písemka je za mnou a tady je ten můj sen:
Odehrával se v období před 2 světovou válkou. U nás se ještě nebojovalo, ale útok se očekával velmi brzo. Bydlela jsem se sestrou a rodiči v nějakém starším domě. Připomínal kombinaci našeho a babičky baráku. Asi jsme tam ale nebydleli dlouho a podle všeho jsme jej zdědili po nějaké majetné ženě, pravděpodobně příbuzné. Já a sestra uvažujeme, zda by nebylo lepší utéct ještě před začátkem války. Jednou jsem sama doma a uvnitř se objeví nějaký starší důstojník SS a nabídne mi, že by mi pomohl utéct. Je to pilot a když se kouknu z okna, tak na dvoře stojí dvojplošník jakoby postavený ze stavebnice Merkur, ale obrovský. Nejdřív mu nevěřím, pak mě napadne, že má nějaké postranní úmysly.Ale on mě stále přesvědčuje, že to myslí vážně a naprosto nezištně z přátelství k ženě, které ten dům patřil. Evidentně se tam vyzná. Řekl mi , že si to mám rozmyslet a pak otevřel nějaké tajné dveře ve stěně, o kterých jsem nevěděla a vešel do místnosti, kde prý počká, jak se rozhodnu. Po chvíli přemýšlení ho zavolám s otázkou, zda by mohl vzít i moji sestru. Řekl že ano a opět zmizel. Zavolám jí a vyprávím o té nabídce. Radíme se, ale nemůžem se rozhodnout. Bojíme se, že by se po našem útěku mohli mstít rodičům. Zavoláme tedy i je a radíme se s nimi. Otec zavolá toho důstojníka a ještě s ním něco probírá. V tom v rádiu hlásí, že útok začne za několik desítek hodin. Rychle se rozhodnem pro útěk. V okamžiku rozhodnutí se podívám z okna. Vidím velký rybník zahalený do mlhy a z něj čnějí tři kůly. Působí to strašně ponuře.
Střih! Já, sestra a ten důstojník jsme na raftu na divoké řece a ze všech sil makáme, abysme se neutopili. Okolní krajina vypadá jak z amerického westernu. Ptám se, kdy už budem v bezpečí a on, že brzo. Za chvíli vplouváme do nějaké klidné zátoky a je šero a já vidím ty tři kůly čnějící z rybníku. Jsme zase doma. Nechápu to. Domu dojdem úplně promočení a žádám vysvětlení. On se strašně rozemál. Že jsme blázni, když jsme si mysleli, že nás nechá utéct a ještě nám bude pomáhat. Pak odešel.Po chvíli bezradného mlčení hlásí v rádiu, že za několik hodin začne útok. Rychle se rozhodneme zkusit utéct sami a začínáme opět balit. Jediné co si chci vzít je trocha suchého šatctva a všechny má fotoalba. Ta jsou pro mě nejcennější. Mamka mi to vymlouvá a já se hystericky sháním po odolném trezoru, ve kterém by přečkala všechno.Žádný ale doma nemáme. Dívám se v zoufalství na hodinky. Zbývá 15 minut. Všichni usedáme na postel a čekáme, co se stane.
The End
|
Registrace nového uživatele 
