SlunečniceV poli rostla,
z bláta živa,
duše zpustlá,
živořila.
Slunečnice.
Neúnavně,
dnem i nocí,
tvář té panny,
slzy rosí.
Křehne mrazem, slunečnice,
k zemi kloní slepou tvář,
o svit prosí, o nic více,
bledne zlatá svatozář.
Zaštká krásná slunečnice,
slza zkropí bledé líce,
ukloní se za obzorem,
naposled a nikdy více.
Navždy mrtva.
Slunečnice.
|