Jak jsem objevoval Alice Coopera (1982 – 1991).Johnny D: Zajímala by mě tvá story, jak jsi „objevil“ Alice.
Řeknu ti teď tu svou.
Začnu trochu zeširoka. Rockovou muziku (vlastně muziku vůbec) jsem začal poslouchat až relativně pozdě - ve svých 14ti letech. Za všechno můžou Kiss. Když jsem uviděl jejich fotky v časáku, který někdo dotáhl do třídy, byl jsem z toho úplně hotový. Připadalo mi to jako fantastický oživlý horrorový comics. Nevěděl jsem, že se něco takového může dít i v hudbě. Takže jsem tu hudbu prostě musel slyšet! Spolužák mi nahrál nějaká jejich alba, a přidal k tomu ještě Pink Floyd a AC/DC. Všechno se mi líbilo! Byl jsem ztracen, a od těch dob je ze mě rocker až do dnešního dne.
A teď konkrétně k Alice Cooperovi.
Poprvé jsem na zmínku o něm narazil v roce 1982, v časopisu Melodie, který jsem si chodíval číst do knihovny (normálně se nedal sehnat). Byla tam myslím narážka na nějakého vola, který z Alice udělal omylem v jednom článku ženu. A pak tam bylo vysvětlení, že je to chlap, a že dělá velice šokující, excentrické a krvavě úchylné show (nebo něco podobného).
Okamžitě mě to zaujalo. Nenápadně jsem se na Alice vyptával, ale nikdo ho neznal, nikdo to neměl… Vzdal jsem svou snahu záhy, protože se mi zdálo, že když to nikdo neposlouchá, asi to nic úžasného nebude. Ale protože jsem věděl, že do Melodie píšou zběhlí odborníci (tehdy ještě ano), jméno Alice Cooper mi někde v koutku hlavě přece jen zůstalo. Říkal jsem si, že ten chlapík musí něco znamenat, když jim stál za zmínku.
Uběhlo šest let.
Načínám druhý rok vojny. Kámoš mi zasílá v dopise vystřižené články z Melodie. Opět ta Melodie! :-) Když si vzpomenu jak ten časopis za pár let nato dopadl... Ale to je na začátku roku 1988 ještě vzdálená budoucnost. Mezi jinými mám díky tomu kámošovi k dispozici i skvostný seriál Josefa Vlčka (kdysi vcelku významný rockový kritik, mimo jiné člen zakázané Jazzové sekce). Ten seriál se jmenuje „Metalový pravěk“. A v jednom díle je opět Alice Cooper! Vlček mu věnuje několik odstavců, chválí desky Love It To Death, Killer a School´s Out, a vyzdvihuje jeho význam jako zakladatele rockového divadla. To už jsem byl pevně rozhodnut. Až se vrátím z vojny, musím si ty věci od Alice někde sehnat, stůj co stůj!
O půl roku později:
Na rakouské TV (kterou jsme jako mazáci TAJNĚ sledovali) běží vždy jednu sobotu v měsíci v nočních hodinách videoklipový pořad. Tuším že se jmenoval Rock Show. (Uváděl to sympatický obtloustlý fousáč v kožené bundě, věčně s cigárkem, a „asistoval“ mu tam jeden kostlivec :-).
Ten pořad jsem miloval, a nemohl vynechat ani jeden díl. Viděl jsem tam všechny ty klipy tehdy superúspěšných glamrockových kapel jako Poison, Cinderella a dalších, sledoval se zatajeným dechem comebacky Cheap Trick a Blue Oyster Cult, potěšeně kýval hlavou při Helloween a s nadšením hltal „sexistické“ klipy Scorpions a Whitesnake. (Neunikl mi ani jeden z prvních videoklipů Red Hot Chili Peppers, kteří tehdy spolu s Beastie Boys působili jako zjevení z budoucnosti.) Nezapomenutelná byla návštěva potetovaného a extrémně vychrtlého Johnnyho Wintera, který byl tehdy v Rakousku v rámci turné, a fousáč si ho do svého pořadu pozval jako hosta. Sledovat tuto bluesrockovou legendu, jak kouří jednu za druhou, odpovídá na rozšafné otázky (taktéž soustavně kouřícího) moderátora, a při tom se nejspíš třepe na další dávku heroinu - to byl pro socialistického člověka zážitek z těch mimozemských. Bylo to něco tak uvolněného! Socialistický divák mohl tohle srovnávat jen se škrobenou atmosférou panující v naší perestrojkové televizi, a ta byla s tímhle jaksi nesrovnatelná. :-)
A do toho všeho, jedné letní sobotní noci, ejhle! Videoklip Alice Coopera!
Byla to skladba „I Got A Line On You“, kterou nahrál pro film Iron Eagle II, což byl jeden z těch akčních snímků, jedoucích na tehdejší módní vlně armádně-leteckých filmů, která přišla po úspěchu Top Gun. Hmm… Bylo to mírné zklamání. Takhle jsem si hudbu Alice Coopera nepředstavoval. (Na druhou stranu, proti tomu co se hraje dnes, byla tahle píseň ještě hodně OK. :-) Já ale čekal něco mnohem… alternativnějšího, něco víc undergroundově podvratného, prostě slovy Monty Pythona, něco úplně jiného. Ale přitom mi bylo jasné, že tady tohle je muzika, jakou Alice dělá teď, a pak je tu naproti tomu něco z dávné minulosti: Nějaké lákavé tajemství, které mi zůstává zahaleno a pořád ještě mi uniká…
Druhý den jsem se vyptával rotmistra Tůmy (jednoho z těch mála pohodových „gumáků“, známého mezi záklaďáky jako majitele rozsáhlé sbírky videokazet s filmy západní provinience, a taktéž fanouška metalu), na Alice Coopera. Moje otázka zněla: co víš o jeho staší tvorbě? Odpověděl mi, že ze starších věcí zná akorát jednu desku (dnes už vím, že se jednalo o „Flush The Fashion“, 1980), na níž byl jakýsi šílený song o „otravě aspirinem“, na němž si hodně ulítával („Aspirin Damage“).
1989.
Těsně před koncem vojny vydal Alice své comebackové album „Trash“, o jejímž překvapivém komerčním úspěchu informovalo i na poměrně „nezávislé“ rádio EM (to fungovalo jen díky lehounce uvolněným poměrům na konci totáče). Okamžitě po návratu do civilu jsem si od chlapíka, se kterým jsem navázal kontakt na ostravské „černé“ burze, nechal nahrát „Trash“ na kazetu. A k tomu i předchozí desku „Raise Your Fist And Yell“, 1987.
Nic jiného od něj ten maník neměl, a když jsem se zajímal o starší tvorbu, tvrdil mi, že to jsou všechno sračky, jen tohle že prý je dobré. Nevěřil jsem mu. Znal jsem dobře (ne)vkus metalistů, zahleděných jen do svého stylu. Naopak, jeho tvrzení mi napovědělo, že je tu velká šance, že se v případě Aliceových starších věcí bude určitě jednat o něco hodně zajímavého. (Navíc, když jsem od něj chtěl nahrát Guns N´Roses, tvrdil mi taky že to je „sračka“, a já přitom už něco od GNR z vojny znal, takže jsem si myslel své.)
Ta dvě Aliceova alba co mi nahrál, se mi líbila hodně, ale já chtěl pořád ještě něco víc.
Jenže starší Coopova tvorba se podle mého průzkumu zdála být nedosažitelná. :-(
Už tu byl rok 1990 a já se stále nedostal o moc dál.
V hospodě mi jeden maník říkal, že měl od Alice nějakou starou desku (pravděpodobně School´s Out), ale podle jeho slov to prý byla „strašná plechařina“. :-)
„Tak tu plechařinu chci,“ řekl jsem mu tenkrát.
A pak nastal průlom. Někdo mi totiž doporučil nový obchod s CD v Ostravě, který vlastní jistý maník, od kterého jsem si nechával nahrávat kazety ještě v předvojnových časech. Okamžitě jsem se tam vydal, zeptal se ho na Alice, a on že má všechno a co prý chci nahrát. To byla slova, na která jsem čekal.
„Love It To Death, Killer, School´s Out a Billion Dollar Babies,“ vychrlil jsem. „OK, stav se tehdy a tehdy,“ zněla odpověď. Za pár dnů už jsem si svůj úlovek nesl domů, hodil ho do stroje, a pak… Pak už jsem jen v totální extázi šílel nadšením. To bylo přesně TO, co jsem léta marně hledal! Pro mě naprosto ideální spojení mezi rokenrolem a alternativní muzikou, které se na mě vyhrnulo při poslechu těch kazet, mě úplně sejmulo! Díky těmto albům jsem fenoménu jménem Alice na dlouhý čas naprosto propadl. Vlilo mi to doslova novou krev do žil. Ihned následovalo objednání dalších kazet, a dostavovalo se stále větší a větší opojení. „Welcome To My Nightmare“ byl boží zázrak, který mě naprosto dorazil, a potvrdil veškeré naděje vkládané do téhle „rockové čarodějnice“. Pravda, nebylo všechno jen dobré, přišlo i pár zklamání (dlouho jsem opravdu nepřišel na chuť deskám From The Inside a Goes To Hell, první dvě alba byly zas trochu divný chaos :-), ale občasná zklamání dokázaly bohatě vynahradit skvěle zábavné novovlnné ulítlosti jako Flush The Fashion a Special Forces.
Než přišel rok 1991, viděl jsem ještě Carpenterův horrorový skvost Prince Of Darkness, ve kterém mě Alice opět příjemně šokoval v roli Street Schizo. A pak už tu byla albová novinka Hey Stoopid a rocková crazy komedie Waynův svět, kterou jsem si díky Aliceovi opravdu užil.
Během dalších let jsem si většinu alb pořídil i na CD. A i když mé nadšení z Alice od těch časů přece jen trochu polevilo, a navíc ho následovalo mnoho dalších velkých „objevů“ (Aerosmith, Lynyrd Skynyrd, Heart, Blue Oyster Cult, Cheap Trick aj.), dodnes je pro mě jedním z největších rockových monster, který mi kdysi ukázal, že inteligentní spojení mezi alternativní muzikou a rokenrolem není pouhé science fiction.
Což mi ostatně bohatě potvrdili moji další velcí hrdinové: Blue Oyster Cult.
Ale to už je trochu jiný příběh…
|
Registrace nového uživatele 
