ScalexAsi to nedokážu napsat tak jak to cítím, ale aspoň se pokusím s vědomím, že asi svou myšlenku nedokážu předat ve stejném stavu jako proudí ode mě.
Musí se totiž naučit vidět a přemýšlet černobíle. Musí...
Toto je ústřední myšlenka povyšující černobílé focení nad původní náhražku focení barevného. Černobílá je totiž něco umělého, dodatečně vzniklého ve světě, který je přirozeně barevný. Z náhražky se posléze vyvinul umělecký styl v němž již není dominantní zachycení reality ale potřebné emoce jsou spouštěny jinými mechanismy. Takže ano, souhlasím: černobílofotič musí zvládnout svůj obor stejně či podobně jako malíř akvarelů či perokreseb. Dominantní je "přidaná hodnota" umělce, nikoliv již původní scéna. A proto bych naopak mohl říci, že náročnější je práce s barvou. Protože nafotit scénku obličeje v listí z tvého příkladu jde vlastně docela snadno černobíle, zatímco barevný snímek se nepovedlo pořídit tak, aby měl ambice spouštět podobné emoce jako čb konkurent.
Proto zřejmě nebudeme schopni uvést tyto dvě techniky na "společného jmenovatele". Vždy totiž bude rozhodovat zadání, poměr reálné scény s umělcovým vkladem "tak to vidím já".
Ideálním příkladem toho, co se tu snažím sdělit jsou fotky Luby Joshua - Mojzese. Tam velmi často je realita jakoby stoprocentně zachycena přičemž umělcův vklad je rovněž stoprocentní - aniž by po pohledu na fotku musel následovat dotaz "co nám tím chtěl fotograf říci". Protože je na první pohled patrné, co nám říci chtěl a tedy říká. A protože ty fotky vypadají tak, jakoby to bylo samo sebou. Nenutí diváka prodírat se spletitým zákoutím fotografovy duše, nezdržují, ale přímo rovně "by-passem" vedou k cíli. |
Registrace nového uživatele 
