Srovnání Eisnerova a Přidalova překladuPřidal:
Dyš byla přectávka někerý žáci ptali jestli je zprávná fízlovnost "To je já." (Poněvač to můšeme mít v naší písmence.) "To sem já" nebo"To je já"? Náramě těšká otáska, no ne? No jo.
Ale neni tak těšká, dyš Člověk myšlenkuje.
Já znávzorním. Dyš někdo je na chodbě a dělá tuk tuk tuk na moje dveře, já bohopytelně zařvám: "Kdo je?"
Příde odpovet: "To sem já."
"To je zprávná fízlovnost? Brdlajs! Můšu jí s ní byt modrej? Nemůšu! Proto je "To sem já" špatně.
Znova tuk tuk tuk. Znova já řvám: Kdo je?"
A příde odpovet: "To je já."
Je to zprávopisná fízlovnost?! Šíšerná! Budu na ni já (Kaplan) rozumnět? Cha! Jako kosa Petršeli.
Takže "To je já" není spisovný jak bych smet.
Tetka vypadám že neni žádná zprávná fízlovnost! e není výhodisko. Ale - (Obr. na druh. str.)
Když profesor Parkhill obracel list "na druh. str." (pan Kaplan pojednal "jednostránkové" s velkorysostí sobě vlastní), pomyslel si, že takto formulovaný problém vět "To jsem já" a "To je já" je v podstatě gordickým uzlem.
3.
Ale musí byt ňáký zprávný výhodisko! A jak se můše dát nalíznout? MYŠLENKOVÁNÍM.
(Tetka příde jak sou lidi namazanější na svěř!)
4.
Dyš já sem na chodbě a dělám tuk, tuk, tuk, a slyšim jak uvnič (na 2. str. dveřích) někdo řvá "Kdo je?" - já fízlovím "Hyman Kaplan!"
Aha! Tetka je jásná facka. Na takovou fízlovnost rozumí každej občan a neeksistuje aby nevěděl kdo já SEM nebo kdo já JE. Ne no?
To důkazazuje jak myšlenkování dává Člověkám že sou dál než svířata.
Tomu já řeknu pokrok dopředku
K-O-N-E-C
Tato oslnivá demonstrace čistého rozumu byla završena douškou:
Pro pána prof.
ps.
Klíďo budu propadá. Já mám naši čídu rád.
(vydal Odeon 1987)
Eisner:
2.
V pšestávce se pár žákove ptali, co je lepčí Mě nebo Mně - (proto se to slovo snád pšihodí v Ůkl.). Mě nebo mně - těšky otázek, ne? Áno, to věršim.
Ale neni tak moc těšky, gdyš o tom mislíme! Já si to pšetstavovám tak:
Gdyž někam pšídu, tak zaklepnu na dveže a ten, co k němu du, žekne sámorozúmně: "Co je?" A já žeknu: Máte pro Mě dva minut čás?" Hloupá fjet!" Jak má ten co je uvnič vědět, kdo je Mě ptámse.
Anebo. Pšídu a zaklepnu na dveže a ten uvnič žekne: "Co je?" A já žeknu "Máte pro Mně dva minut čás?" Tak ten uvnič zas nic neví. Tak to neni žátná rozumná žeč na nadávány lidu.
Tak se nemá mluvit. (Obráďte láskav. stranku).
Když Mr. Parkhill obrátil láskav. strnku (jak viděti, pan Kaplan štědře přidal nad stanovený rozsah jednostránkový), dostalo se mu poučení, jak bytosti od pana Boha stvořené mají usilovným myšlením roztít grodický uzel slovcí Mě a Mně.
Tak proto musí mít člověk vzdělávanější žeč. Jak najdeme?? Musíme MYSLET NA (Teď ukáže že Člověk není Zvíže).
3.
Gdyž já du k někomu, zaklepnu nejdžívejc na dvdeže ťuk ťuk ťuk. A ten uvnitř se ozve: Co je?? - A já žeknu nahlás: "Máte dvě minut čas pro Hymie Kaplan?"!!
Ták je to v požátku. Gdyž tam mluvim, je všechno jasný jak zlato už si nigdo nemůže popletat Mě a Mně.
Člověk, co nemysli, je jako Zvíže, e Hund, jak žíká jedinoduchá lidu. Myšlenim člověk pokrokává nad žvítama. Gdo mysli, ten de požát vejš a dělá Pokrok.
KONEC
Teprv, když skladbu přečetl dvakrát, zpozoroval Mr. Parkhill, že k této výpravě do sfér kantovské logiky spekulativná je připojen, jaksi pod čarou, jakýsi dovětek. Bylo to jako podpis pod dílem mistrovským.
EN. B. Mě je jedno, gdyž půknu, Já mám čídu rád.
|
Registrace nového uživatele 
