Kamarád i dezertér
S Jarkem Nohavicou se známe přesně čtvrt století; v roce 1982 jsem konferoval Folkový kolotoč v Porubě, kde se prvně představil veřejnosti jako písničkář. Byl jsem na Portě v Plzni, když ho svazák Miroslav Šlouf přemlouval, aby jim nedělal potíže, a sliboval mu za to koncert v pražské Lucerně. Šlouf neuspěl a policajti pak Jarka i s manželkou Martinou doprovodili až k vlaku. Když později ostravští komunisté „vysvětlovali“ v novinách, proč Nohavica nesmí vystupovat, žádal jsem je, aby to zdůvodnili konkrétně. Zhruba totéž jsem napsal i tajemníkovi ÚV KSČ Fojtíkovi.
Jak se žije člověku, kterého mocenské orgány štvou jak lovnou zvěř a zároveň ho statisíce lidí milují, to jsem si neuměl představit. Jarek si mi stěžoval málokdy.
O chvíli později než Jarka jsem poznal i Jarmilu Polákovou. Patřila k desítkám zvláštních, vnějškově spíše nenápadných mladých žen, které coby úřednice, dramaturgyně, svazácké – ano, někdy i stranické – funkcionářky nebo knihovnice vymýšlely a spolupořádaly koncerty polozakázaných, nepovolených či jinak podezřelých hudebníků. Svou neřiditelností a nepoučitelností občas dováděly na pokraj šílenství místní estébáky, okresní výbory KSČ i umělecké agentury. Vzpomínám na Jiřinu Vašinovou z Rožnova, Jarmilu Kozákovou z Českých Budějovic a spoustu dalších, jejichž jména by měla vstoupit do dějin české neznormalizované kultury tak, jako tam už je jméno Jarmily Polákové. Především ona byla v pozadí pořadatelského salta mortale na festivalu v Lipnici, z jehož pódia Jan Rejžek v roce 1988 improvizoval rozhovor s Václavem Havlem. Když Havla zanedlouho opět zavřeli, Jarmila sháněla podpisy na petici za jeho propuštění. V zákulisí pražského koncertu pro Arménii ji 26. ledna 1989 podepsal i Jarek Nohavica – a měsíc nato vše podrobně vylíčil svému řídícímu estébákovi.
Už Nohavicova hlášení o exulantech, která se po sedmnácti letech dostala na veřejnost, se mi nečetla dobře; nerad vidím své kamarády ponížené před komunistickými fízly. Jarkův případ s Jarmilou je pro mě ještě horší. Proč to Jarmile dodnes neřekl a neomluvil se jí? Uklidnil své svědomí tím, že Jarmilu tehdy jakousi šťastnou náhodou nevyhodili ze zaměstnání?
Nepříjemné, pro poznání našich životů však nezbytné otázky se teď budou vršit. Nemyslím tím všechny, které v sobotních LN vznesl Robert Malecký. Kolik kafí a kde Nohavica s kapitánem Liberdou pil, je mi jedno. Proč ale byl pro estébáky tak důležitý, že snesli i jeho podpis na prohavlovské petici? Což se ovšem týká i Pepy Streichla, který měl – podle Maleckého údajů – estébáky informovat o Nohavicovi.
I když chápu Jarkův čerstvý zájem o archivy, stejně jsem přesvědčen, že nejvíc toho musí vědět on. Některé věci nezapomeneme nikdy. V jedné písničce se ptá sám sebe, jestli je hrdina, nebo dezertér. Myslím, že nikdo nemusí být hrdinou ani dezertérem doživotně.
Mě Jarek Nohavica žádnou spasitelskou aurou – o níž v LN psal Ondřej Bezr – nikdy neobestřel. Ale je to můj kamarád. Stejně jako Pepa Streichl. Neopouštím je, ani když někdy opouštějí sami sebe.
JIŘÍ ČERNÝ, 12. února 2007, Lidové noviny |
Registrace nového uživatele 
