Jens23Tady to máš. Ale nebijte mě za délku.
Démonova flétna
Leoš Kyša
14. září – večer
Na nebi se objevila první hvězda. Vítr si pohrával s tmavě zelenými listy lip. Na faře kostela svatého Jakuba tmu protrhávalo pouze matné světlo z jedné místnosti. Ložnice pátera Vojtěcha. Mladý kněz seděl na židli za svým psacím stolem. Otevřel zásuvku, vytáhl pero, napsal datum a oslovení: „Vážený biskupe,“ na chvíli se zamyslel, protřel oči a odešel si udělat kávu.
O dva kilometry dál, v centru města, pospíchal zšeřelou ulicí v dlouhém šedém kabátu plešatý muž středních let. Na hlavě naraženou bekovku. Vytáhl krabičku polských cigaret Polo, v chůzi vyndal poslední a zastavil se. Zapálil si papieros , zmačkal balíček a pokračujíc v ostré chůzi jej zahodil.
Vojtěch se napil kouřící kávy. Podíval na hodiny. Devět. Času má dost. Vzal znovu pero a úhledným písmem se pustil do dopisu: „stále mne ovládá smutek ze strašné smrti našeho bratra a mého dobrého přítele otce Andrzeje. Je to dnes přesně týden co uhořel v kostele svaté Anny ve Wroclawi. Osobně jsem v troskách nalezl jeho ohořelé tělo. Byl to hrozný pohled. Ležel v podivně zkroucené poloze a v pravé ruce svíral velký, železný kříž.
Podle policie to byla nehoda. Pravděpodobně oheň způsobilo spadlé kadidlo či petrolejová lampa. Otec Andrzej si toho z počátku asi nevšiml, a než pak stačil utéci či cokoliv podniknout, ztratil vědomí vdechnutím štiplavého kouře, který jej také udusil, dřív než jej sežehly plameny.“
Plešatý muž těžce dýchal. Na chvíli se zastavil. Otevřel novou krabičku, otočil první cigaretu naruby podle starého kuřáckého zvyku a zapálil si. Už nebyl daleko. Jen aby to stihl včas a dokázal přesvědčit toho kněze.
Páter dopil svou studenou kávu a pokračoval: „Fara unikla té zkáze, bohudík, bez sebemenšího poškození. V osobních materiálech našeho dobrého bratra byl nalezen dopis, ve kterém mi odkazuje veškeré své osobní věci. Svou hotovost poukázal dětskému domovu ve svém rodišti Trzebnici. Co se týče mého dědictví, nebylo toho mnoho. Několik desítek knih, různé suvenýry, oblečení, fotografie a dopisy. V jeho pozůstalosti jsem také nalezl zvláštní, pravděpodobně pouze postříbřenou flétnu. Jsou na ní vyryty různé ornamenty, jejichž význam dokáže asi posoudit pouze odborník. O této flétně mi páter nic neřekl, takže předpokládám, že nebude mít nijak zvláštní cenu, pokud ...“
Kněz najednou přestal psát. Upustil pero a zaposlouchal se. Uslyšel jakési tiché kvílení. Mohl to být sílící vítr. Ne. To zní jako flétna. Ten tichý podbízivý tón patří jistě flétně. Ale kdo by tu mohl tak krásně hrát na flétnu?
Vstal a popošel ke dveřím. Melodie znějící všude a přitom bez jasného centra pomalu sílila a naháněla husí kůži. Vojtěcha polil studený pot. Vrhl se ke kamnům a uchopil do ruky pohrabáč. V pokoji zhaslo světlo a za stále hlasitější a hlasitější melodice se otevřely dveře do pokoje.
Udýchaný muž došel k velké železné bráně fary a zatáhl za kliku. Tiše polsky zaklel do slovanského boha Peruna a krkolomně se pustil do přelézání nízké polorozpadlé zídky.
Kněz se podíval ke dveřím. Rozklepal se hrůzou a obřadně začal přeskakujícím hlasem odříkávat 116-tý žalm: „Hospodina miluji, on slyší můj hlas, moje prosby, sklonil ke mně ucho ... „Ve dveřích se pohupovala s flétna svítící stříbrným měsíčním světlem a její melodie sílila.
„Ó Bože!“ vykřikl muž u zavřených dveří, když uslyšel tu čarovnou melodii, rozbil přízemní okno a vtrhl dovnitř.
„... po všechny své dny chci k němu volat. Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí, nacházím jen soužení a strasti ...“ ruka se knězi třásla, upustil pohrabáč a ustupoval směrem k oknu. Flétna se stále jen pohupovala v rytmu své hudby a hrála. Hrála stále hlasitěji a rychleji. „... Vzývám však Hospodinovo jméno: Hospodine, prosím, zachraň mi život!“
Za flétnou se objevila nehmotná postava, snad stvořená jen ze stříbrného matného světla. Hudba přestala hrát. Světelná bytost natáhla svou průsvitnou ruku ke knězi a ozvalo se strašlivé zaječení. otec Vojtěch odhozen silnou vlnou ničivého tlaku proletěl oknem ven. Při dopadu byl ihned mrtev. Jeho tělo zůstalo ležet posázeno střepy a s tváří zbrázděnou strachem.
Polák, který se nacházel již nedaleko místnosti byl vržen na zábradlí. Prasklo, ale stále jej dokázalo udržet. Rychle. Jak jen mu to bolest a vysílení dovolovaly, vstal a vrazil do místnosti. Světnice byla prázdná, jen rozbitým oknem tu proudil studený vzduch. Klekl si na podlahu a začal prohledávat místnost. Šmátral píď po pídi. Nic nedokázal najít. Hledal tu zatracenou ďábelskou flétnu, jenže marně. Za chvíli uslyšel zvuk, lekl se. Ne, to nebyla hudba, ale jekot policejní sirénu. Věděl že musí zmizet. Jako policistovi mu bylo jasné, že svou přítomnost zde by asi těžko vysvětlovat.
17. září – večer
Přes temné ulice historického jádra města se valila mlha. Jemně mrholilo. V domě na obchůdkem se starožitnostmi bylo teplo. Oheň v krbu spokojeně hučel a osvětloval skoro celou místnost. Starý muž seděl v křesle přikrytý dekou a nervózně rychle potahoval z dýmky.
„Myslím, že se pletete, pane,“ snažil se stále zachovávat klid stařec, „já žádné kradené věci neprodávám, a pak, když něco kupuji, tak jak mohu vědět, že je to zcizené?“ Pokusil se o nevinný úsměv.
„Také vás to mohlo napadnout. Nebo spíš nechtělo?“ nedokázal se zdržet jízlivosti trochu krkolomně česky mluvící cizinec. Měl už všeho plné zuby. Málem ho zatkli, když se k ránu po příjezdu policie vloupal do fary a zkoušel najít flétnu. Nikde nebyla, jenže jak zjistil od svého známého na kriminálce mezi zabavenými věci pro účely vyšetřování není.
„To jste si dovolil příliš, vy – vandráku. Kliďte se odsud, než na vás zavolám policii!“ nasupil se dědek, oči mu začaly nervózně pomrkávat a tvář se zvrásnila zlobou.
Polák věděl, že tenhle chlápek má u policajtů dost známých. Hlavně toho, co tu flétnu při výjezdu ukradl z fary a prodal mu ji. Určitě stála hodně. Kamarád mu řekl, že jednoho z těch co vyjeli v noci ke kostelu sleduje už delší dobu inspekce. Tohle asi nebyla první kradená věc. Sakra proč nic nemůže jít hladce. Sledoval jej, přes veškeré své nevyspaní a vyčerpání se mu povedlo jej vystopovat až sem k tomu překupníkovi. Počkal si však na noc.
„Už mě to nebaví.“ vytáhl svou pistoli a namířil přímo mezi oči. „Chci tu věc okamžitě a bez výmluv“.
Stařík se roztřepal. V těch krví podlitých, zoufalých očích viděl, že to myslí vážně. „Prodal jsem ji. Ale dám vám adresu. Počkejte.“ Kvapně, na svůj věk, vstal a v očích mu hořely plamínky strachu a nenávisti. Popošel k trezoru, odemkl jej, otevřel a vyndal z něj červený deník se záznamy o svých stálých zákaznících. „Hana Vojkůvková, je to archeoložka“ ukázal roztřeseným prstem na stránku v rozevřeném sešitku.
Muž zastrčil pistoli, vytrhl list s adresou a otočil se ke starožitníkovi. „Dík za pomoc a modlete se, aby se jí nic nestalo, jinak se pro Vás vrátím a vezmu sebou do pekla.“ Otočil se k němu zády a spěšně vyrazil z domu do opuštěného ponurého města.
Zlostí roztřesený dědek si přitáhl svou vyřezávanou starou hůl, dobelhal se ke dveřím a pečlivě je za vetřelcem zamknul. Já ti dám takhle vyhrožovat, ty hajzle. Zaklel si v duchu a vytočil číslo policie.
Polák šel městem za svým cílem. Připadal si jako před třemi dny. Měl však zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Prošmátral kapsy, aby se na chvíli uklidnil cigaretou. Žádná. Zklamaně si odplivl, schoval ruce před zimou do kapes a pospíchal na nejbližší zastávku tramvaje.
Stařík položil sluchátko. Pravou rukou zašmátral po holi. Nenašel ji. Pootočil hlavou a podíval se na místo, kde ji postavil. Jeho tvář zbledla. Očima vytřeštěně sledoval svou hůl. Kývala se ve vzduchu jakoby v rytmu jakési melodie a vzduch kolem ní modře opalizoval.
Podlomila se mu kolena. Spadl na podlahu. Vztyčil před tváří ruce a vykřikl. Odpovědí mu byla tichá melodie flétny, podbarvující strašlivý smích, který se náhle začal rozléhat pokojem. Hole se mihla vzduchem a silně udeřila starce do hlavy. Lebka praskla a na zem začala vytékat tmavá, rudá, bublající krev.
Mlha se počínala ztrácet z ulic a na oblohu vyplul zpoza mraků měsíc. Doktorka Vojkůvková seděla na podlaze svého bytu. Okolo sebe poházeny hromady knih a materiály o keltské kultuře. Na posteli ležela stříbrná flétna s vyrytými runami, které se kroutily jako chycení úhoři v síti. Někdo zaklepal na dveře. Vstala a pootevřela je. Za nimi pohlédla do tváře muže před totálním zhroucením.
„Promiňte, že vás ruším teď v noci“ promluvil „Jmenuji se Tadeáš Twardzik, jsem policejní důstojník z Wroclawi a potřebuji od vás něco, co by vám mohlo být hodně nebezpečné.“
Žena se už chystala odstranit bezpečnostní řetěz. Něco v ní ji však zaseklo. Nával podezření. Uštvaná tvář a podlomený pohled toho muže ji přinutily s tím ještě chvíli počkat.
„O co jde?“
„Flétna“ vyhrkl ze sebe „ta ďábelská flétna, kterou jste dnes večer koupila, už zabila tři lidi a vy byste dnes mohla být čtvrtá. Ostatně se divím, že jste ještě na živu. Prosím vám, dejte mi ji a snad vám to zachrání život“.
„Jste cvok?“ v duchu si začala blahořečit, že řetěz nechala na svém místě. „Teda, vy jste fakt blázen. Raději odejděte než zavolám policajty“ pokusila se zavřít dveře. Marně. Muž mezi ně a práh strčil nohu.
Ve městě se ozvaly policejní sirény.
„Tak poslouchejte“ začal Polák hrubým hlasem, který nervózně přeskakoval. Měl co dělat aby nekřičel. „Před dvaceti a čtyřmi dny jsem dostal na starost případ mladého archeologa. Někdo nebo spíš něco mu rozbilo lebku a roztrhalo vnitřnosti tak, že identifikovat jeho totožnost dalo práci zkušenému týmu patologů. Ten kluk pracoval na keltských vykopávkách v Czestochowe a ukradl od tamtud právě tu flétnu, kterou máte doma. Několik hodin před svou smrtí ji dal otci Andrzejovi, nevím proč, možná aby je vrátil, ale ten starý kněz si ji nechal. O čtrnáct dnů později uhořel v kostele.“ Muž na chvíli zastavil proud svých slov. Nadechl se a pokračoval.
„A pak tu pekelnou věcičku získal s pozůstalostí jeho český přítel – páter Vojtěch. Za sedm dnů poté proletěl oknem své fary. Něco vám sakra povím. Byl jsem tam a můžu odpřísáhnout, že tam kromě mě nebyl žádný lidský tvor.“ Vyndal kapesník. Utřel si z čela pot a zoufale jí pohlédl do očí. Žena ho jen udiveně poslouchala. „A teď to nejhorší, došlo mi to teprve nedávno. Ten student byl zabit dvacet osm dnů poté, co ukradl flétnu z naleziště. Páter Andrzej čtrnáct dnů na to co ji dostal. Vojtěch, ten zatím poslední – sedm dnů později. Nemám tušení proč, ale prostě se ty dny krátí dvěma!“
„Dnes večer jsou to tři dny od poslední smrti, takže někdo musí zemřít, a když ne vy ...“ Došlo mu kdo dnes zemře anebo už to má za sebou. Vrazil pěstí do zdi. „Ten zasranej dědek“ odplivl si.
„Ale to už je jedno,“ pohlédl na ni. Ona jej pouze fascinovaně pozorovala a vůbec nevěděla co si myslet „ Buď se jí okamžitě zbavte a nebo mi ji dejte. Musí být vrácena tam, odkud byla vyzvednuta“.
Na schodech se ozval dusot několika nohou. Dva muži v modrých uniformách na něj namířili hlavně svých čezet. „Okamžitě se vzdejte, máme příkaz vás zatknout!“ křičel jeden z nich.
Polák se rezignovaně otočil k mužům zákona a oči mu zalily slzy. „Jste blázni, nevíte co děláte“.
V poutech se podíval na silně rozrušenou archeoložku: „Prosím, udělejte to co jsem Vám řekl. Jde o život. A nejen váš“.
18. září – dopoledne
Raní, doposud letní, slunce pronikalo oknem do cely kapitána Twardzika. Seděl na palandě a oči měl zavřené. Z dálky se ozvaly kroky.
„Tak vstávejte. Jdete ven.“ probral ho ze zamyšlení dobromyslný hlas příchozího nadstrážmistra.
Polák ožil. „Jak to?“ postavil se a poprvé za necelé tři týdny vystřídalo v jeho pohledu očekávání předchozí zoufalství.
„No, vyšetřovatele jste sice přesvědčil, že jste pomatenej, ale ne vrah. A pak ta ženská říkala, že jste jí nechtěl ublížit a asi by jste ani nestih zabít toho chlápka a pak se k ní tak rychle dostat“.
Zmocnilo se ho nadšení. Možná ještě není pozdě. Snad je tu nějaká naděje. Oblékl si kabát a vyrazil se svým doprovodem pro zabavené věci.
Archeoložka jej netrpělivě čekala před budovou. Stála opřená o svou škodovku a nervózně poklepávala prsteny o kapotu. Spatřila ho. Otevřela zadní dveře. Ze sedačky vytáhla flétnu.
„Je vaše. Možná jsem ještě větší cvok než vy, ale to co jsem rozluštila včera v noci zhruba sedí s tou vaší teorií. Na flétně je psáno a jakési kletbě, která byla vržena na nějakého mocného mága. Byl zaklet v démona a připoután k tomuhle“. Podala mu ji. „Prokletí se může zbavit, jen není-li na posvátné půdě a získá jakousi energii z lidského strachu a smrti. Poprvé smí zaútočit za dobu dlouho od úplňku k úplňku, poté o polovinu dříve a tak to jde dál. Takže ta vaše teorie v podstatě s mírným skluzem sedí.“
Zmlkla. Podívala se plná očekávání do odhodlaných očí muže, který znovu získal svou naději.
„Musíme ji vrátit zpátky na Czestochowské vykopávky, jenom doufám, že to stihneme a pustí mě přes hranice“.
Žena nastartovala své auto. „Víte co se stane když démon získá pátou oběť? Neznělo to jako otázka. Policista se připoutal a zapálil si cigaretu. „Na to nemyslete, protože my tomu zabráníme“.
19. září – časně ráno
Dva polští dopraváci seděli za stolem a popíjeli své obvyklou ranní kávu. Jeden si zapálil dýmku a podíval se na stůl. Na něm leželi dva pasy, občanka, kabelka a kouřem zašedlá flétna.
„Teda řeknu ti, Michale, že takovou havárku jsem v životě neviděl. Jak ta ženská mohla vyletět ze silnice sedm metrů do pole a tam se třikrát otočit. To co z těch dvou po výbuchu auta zbylo, je vážně jen pro silný žaludky“.
Druhý muž přitakal a napil se ze svého šálku. Na chvíli se zamyslel a podíval na svého kolegu.
„Tomku, slyšel si to? Jako by tu někdo hrál na flétnu“.
|