A druhá, také 2001Nabitá noc
Pinta odemkl vrata a vpustil furgon do temného dvora.
“Kolik jste toho posbírali?”
“Máme pět. Dva sice na hadry, ale komplet. Tentokrát to mladej sesbíral všechno.”
“Dělá pokroky, věděl jsem, že si zvykne.”
“Ještě ho nechval. Zatím nezametal červy zpod uleželýho důchodce!”
Během laskavého popichování pomáhali pobledlému mladíkovi přenášet rakve k lednici. Pinta nadzvedával víka a komentoval viděné.
“Tak čistej průřez je docela vzácnej! Hele, plíce černý jako bota, dehet je vyztužil, že bys je ani nezmáčk! Hodně
silnej kuřák, to je jasný. Srdce velký, všechno takový vodnatý … Moc by toho stejně už nenašlapal. Mladej, tos byl rád, že nemá trhlý břicho, co? Kde je? A no jo …”
Zatímco hodnotil tramvají rozšmelcovaný trup, nováček se tiše odplížil do hygienického zázemí. Ohleduplně za sebou zavřel.
“A hele, Bobina! Sakra, jestli jí někdo ublížil … Nečum a pomoz mi! Jestli má nějaký šrámy, je to v prdeli!”
“Pane Havlíček, co to děláte?!”
“Drž hubu a pomáhej.”
Havraní bažant polkl a s očima navrch hlavy přistoupil blíž. Stane se svědken nějaké té nekrofilie nebo jiných orgií, co se v márnicích běžně dějou?
Oba robustní muži opatrně prohlíželi bezvládné tělo. Pinta, občanským jménem Havlíček, bez okolků svlékal černé večerní šaty. Škoda jí, byla docela hezká …
“Koukáš mlsně, co? Máš proč. Podívej, tyhle bobulky akorát do dlaně, to není plastika! Poctivá příroda. Tak pěk- ný nohy taky všude nevidíš. Pepku, našels něco?”
“Nic, ani škrábnutí.”
“Zaplaťpánbu, ještě o ni nepřijdem. Mladej, polož ji opatrně sem. Ty rozkouskovaný tady necháme taky, uklidíme je až tak za hodinku. A odchod!”
Chlapi šli klidně mastit karty, bažant si netroufal ani heknout. Co se děje? Pinta občas natáčí ucho ke dveřím, Pepík Bárta dělá, jako by se ho nic netýkalo. Zachytil pozvednuté obočí Pepíka a spokojené kývnutí Pinty. Už to taky slyšel. Být tady sám, zalezl by co nejdál od dveří. Chlapi něco věděli, nezajímaly je ani zřetelné kroky. Vždyť TAM jsou jen mrtvoly?!
“Pane Havlíček …”
“Neruš, mladej! A drž hubu o všem, co uvidíš, jasný?!”
Snad vědí, co dělat … Mladík se rázem ocitl zpátky v pubertě, kdy hltával horory s upíry, ghúly a zombiemi. Rána do srdce, stříbrné kulky, česnek … nemá ani křížek na krku!
Klika se jemně pohnula a do místnosti vklouzla dívka v černém. Látku na levém boku měla krapet trhlou, ale jinak by nikdo nehádal, že sem připutovala jako oběť dopravní nehody.
“Ahoj, kluci. Dík za péči. Nemáte kus nitě? Nerada bych šla domů jako trhan. Jak se to mohlo stát?!”
“Nemohli rozepnout bezpečnostní pás.”
“Tebe neznám, jsi nový?”
Měla nádherné tmavé oči, zářící z jemné tváře. Jako panenka. Usmívala se tak mile … Nenáviděl se, když místo sebevědomého hlasu slyšel své trapné koktání.
“Miloš Zemák, pprosím.”
“Je kouzelnej. Kde jste k němu přišli?”
Pinta už podával olezlou krabici se změtí provázků, tkaniček a nití.
“Vždycky není tak nemožnej. Nechceš pomoct, Bogunko?”
Se smíchem ho klepla přes tlapy. Potom se natočila a nechala si rozepnout dlouhý zip na zádech. Vyklouzla ze šatů a bez okolků usedla na Pintův klín. Soustředěně navlékla jehlu a stehovala jemnou látku. Muži ji beze slova pozorovali a nerušili ani tiché kletby, když se dílo nedařilo podle představ. Holá ňadra jim tančila přímo před očima.
Fakt měla bezva nohy a vůbec nepotřebovala podprsenku!
Milošovi skoro zaskočilo. Zvedla hlavu a podívala se přímo na něj.
“Kde je ten blbec, co řídil?”
“Nnnení tu, rozdejchali ho a vezli na Karlák.”
“V pořádku, díky. Pinto, on to udělal schválně!”
“Holka nešťastná, tys to zas někomu vyžvanila?!”
Rtíky se našpulily, oči zalily slzami. Pustila šaty na zem a objala Pintu kolem krku. Nechal ji vzlykat, poplácával po ramenou, ale odtahoval hlavu, kdykoli se přimkla víc.
“Měla by ses najíst, potom je všechno růžovější …Mělas dost? No, uklidni se, zase bude líp …”
“Když já jsem tak sama! Já mám jenom vás!”
“Tak se rychle oblíkni, nebo mladýmu vypadnou oči a zas ti někdo zasvěcenej ubyde!”
Potměšile na Miloše zamrkala a dala si záležet na provokativnosti každého pohybu. Moc dobře věděla, že tak těsné kalhoty v životě neměl! Už mu vyrazil i pot na čele. Když prstíkem přejela po jeho rtech, málem ztratil vědomí. Vzpamatovala ho divná chuť krve. Olízl se, ale žádnou ranku necítil.
“Promiň, něco mi zůstalo za nehty …”
Chlapi se rozchechtali.
“Ty potvoro, nikdy si nedáš pokoj! Chtěla bys něco ost-
řejšího? Běháš tu skoro nahatá!”
“Ještě řekni, že ti to vadí. Pepíku, že mi to sluší?”
“Ale jo, jsi kočka, jasně.”
Lehce ji plesknul přes zadek a byl odměněn líbnutím na pleš. Potom přetančila místností k umyvadlu, pročísla hnědé mikádo a důkladně očistila nehty.
“Tak já jdu. Mám nějaké řízení na Karláku. Za hodinku si zavolejte, ať vám konkurence nevyfoukne kšeft. Někdy se stavím. Líbíš se mi, Milošku, pápá.”
Mlčeli dlouho. Pinta vstal první, nalil panáky.
“Tak na Bobinu. A jdem uklidit po večeři …”
“Pane Havlíček, řeknete mi, co to bylo? Já nechápu …”
“To nic mladej, zvykneš si. Občas přijde na kus dlabance. Těm mrtvejm to neublíží a jí pomůže. Bez lidský krve má špatný trávení. Když přitom sezobne i kousek jater nebo sleziny, čert to vem. Je to docela hodná holka, jenom si dávej pozor na krk, nemusí se ovládnout.”
“Co je teda zač? Upírka?!”
Pinta se podíval do vyvalených očí a pokrčil rameny.
“Co já vím. Prostě vždycky vstane. Ještě, než sem dojede, nemá ani škrábnutí. Budí se skoro hned, dneska mi fakt nahnala strach!
Dělali na ní výzkum, nějaká armádní sviňárna. Pár jich
zdrhlo a schovává se po světě. Jde po nich dost ostrejch hochů, ale Bobina si stačí zatápět sama. Slyšels, ne? Chtěla by chlapa a tak vždycky někomu vyklopí pravdu. Tohle je už čtvrtý zametání stop!”
“A co když toho chlapa zabije? Říkala přece …”
Pinta ho vzal přátelsky kolem ramen a polácával jako tu holku předtím.
“Ber to normálně, takovej je život. Stejně je už rozbitej. Třeba se s Bobinou domluvěj, co můžem vědět. Hele, ona dneska skoro nenadělala. Fajn, máme hotovo.”
Miloš se vrhl k umývadlu, začal drhnout rty prvním kartáčem, který popadl. Došlo mu až teď, co slíznul. Pinta kontroloval zbylé ostatky a pobaveně je s Pepíkem odnesli. Za hodinu měli skutečně potvrzené úmrtí na karláckém áru. Miloš díky tomu nestál za nic. Jektal zuby a nezvedly ho ani dva panáky.
Co teď? Nechat ho samotného, vyvede nějakou blbost. Totéž hrozilo, když nastartuje furgon. Sice měli vyrazit až ráno, ale Pinta o zelenáčských zkratech věděl své. Jedinou šancí byl výbuch.
Pinta si po hodině napětí namouduši oddechl, když Miloš vyjel a pokusil se jeho mohutné tělo narazit na zeď.
“Jak jste to mohl dopustit?! Jakým právem?! Proč kryjete tu …to …?!”
“Bobinu. Nebo Bogunku Dragicu Ripeči, vyber si. Hele, klídek. Jsi ještě ucho, víš houby o světě. Nedochází ti, že se hodí mít očko u někoho krapet divnýho?!”
“Spolčili jste se! Proti lidem, proti nám! Co když začne řádit? Zabíjet na potkání?!”
“Hele, nepleť si ji s lidskejma sviněma, jo? Copak si tak blbej, že se nedokážeš smířit s něčím jiným?! Proč ti vadí? Na každým kroku potkám deset horších všiváků! A co s tím hodláš jako dělat? Naženeš na ni zabijácký komando?! Půjdeš ji prásknout policajtům? Skončíš v blázinci!”
“Něco se přece musí …! A jmenuje se jugoslávsky!”
“Hele, neleze ti na mozek Drákula? Zapomeň pitomosti a mysli! Jsi mladej, líbíš se jí, bohovsky si užiješ. Nás už bere jako strejce. Chápeš?!”
Vzpomínka na polonahou švadlenku na Pintových kolenou způsobila kýžený div. Miloš byl schopen vydržet bez blbnutí v kanclu. Chlapi mohli vyjet. Málomluvný Pepík soustředěně řídil, první poznámku prohodil až po naložení sedmi těl.
“Dáš Bobině vědět?”
“Strčil jsem adresu k nitím, možná ho už čeká. Uvidíme
večer, jestli mladej obstál.”
“Myslíš, že se zase rozdělí? Jatýrka restuje báječně!”
“Pepku, vážně by ti nevadilo, kdyby bažant zhebnul? Je přece docela dobrej! Snesl i poslední dejchnutí oběšence. Mě se zamlouval, pitomej taky není … Bobina by už nemusela nikoho hledat!”
“No jo, ale stejně si říkám, že s tak blbým jménem moc štěstí v životě neudělá. A uvědom si: Ten kluk je prima sorta! Jatýrka křehoučký, světloučký … Já beru, co přijde. Ale kdyby mě nechali párkrát kouknout, to bych byl vážně rád!”
Pinta se zachechtal. Pepík má pravdu, oni dva v žádném případě na věci netratí. Kdyby se mladej pochlapil, až Bobině půjdou ouška do vrtule, třeba se i šmírování povede. Nedá se to, pravda, s dováděním mezi tuhnoucími svaly vláčnýho těla, co teprv lehce voní po smrti, moc srovnávat, ale …
A kdyby měla z Miloše vydolovat jen tu baštu? Možná by bylo lepší mít dál tohohle cucáckýho parťáka, konečně jednoho vycepovat, zavázat společným tajemstvím. To je fakt! Při dnešním frmolu se dostanem k restování brzo, nejpozději zejtra. Až zase Bobina vytáhne svý perfektní koření …
“Jestli cucák nastoupí, čumendu ti domluvím, platí?”
Směna končila, jak nejlíp mohla: Zvesela.
|
Registrace nového uživatele 
