Moje nepřehledné, zmatečné a zbytečné poznámky k výkladu Bludného HolanďanaBLUDNÝ HOLANĎAN
Kapitán holandské lodi; 17. století; Van der Decken, Van Demien, Van Straaten, von Falkenberg; vracela se z Asie; narazila na mys Dobré naděje, bouřka; „U všech mořských potvor, ten mys obeplujeme, i kdyby to mělo trvat až do Soudného dne;“ loď se rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitána vyslyšel; teď bloudí v bouřích kolem mysu až do konce světa; drsnější verze – vzpoura posádky, která chtěla návrat; opera německého skladatele Richarda Wagnera – premiéra 1843
Karel Kryl
1969 po Bratříčkovi, útěk do Německa, exil, rychle vydal Rakovinu a roku 1970 Maškary. Kryl nucen odejít, třeba se bál, že jako bludný Holanďan nikdy nenajde svůj domovský přístav a bude nucen brázdit oceány
vázaný verš
rým – druh katafory, vzbuzuje očekávání
má fci:
· rytmickou – určuje hranici verše, stvrzuje veršovou klauzuli, zdůvodňuje rytmický řád
· eufonickou – obohacuje a ovlivňuje eufonii verše
· významovou – rým je pointa verše, spojuje souznějící slova a ukončuje tím verše
pod branou vítězů, co nikdy nevyhráli
oxymorón v rámci celé věty; obvykle bývá oxymorónem sousloví
bez zlatých řetězů a zvonů z katedrály
zelení molodci z romance iluzorní
stateční mládenci, hrdinové, chlapíci; ve vojenském oblečení; vykreslení socialistickým realismem jako pašáci, ovšem je to klam – iluze
po matce sirotci, po otci bezprizorní
rodiče to neměli lehké, prožili si agresi nacistického Německa
hrajeme v karty
dnes už se slovem „hrát“ nepoužívaná předložka „v“
růžový kavalír uprostřed paviánů
hudební komedie německého skladatele Richarda Strausse o zamilovanosti
zahodil bandalír i šavli z porcelánu
vzdává boj, bandalír – závěsný řemen od ramene k protilehlému boku, v něm šavle, porcelánová, je předem jasné, že by s ní nic nezmohl
svět civí na zátku, zatímco setmělo se
místo boje chce raději utápět žal, chvilka napětí, kdy svět civí na zátku, jestli ji bude možno opravdu otevřít
pasy jsou v pořádku a whisky na podnose
a je – pasy jsou v pořádku, útěk do exilu a už se nalévá
s tyčinkou na rty
a kouří, nejde se vší pravděpodobností o jelenní lůj, ale o cigaretu ;)
hrajeme hbitě o trojité es
návrat k motivu karet z první sloky, 3 es? – esa, paragraf, SSSR?
tvar hadího hřbetu či gotických sošek
flinty jsou v žitě a na hlavních rez
narážka na dodnes běžný frazeologismus – neházej flintu do žita, rez – už se tam válí dlouho
a svoboda je tu, vždyť bijem se o šek
toť zvyk!
v půlce písně rým, který bude uzavřen až závěrečnou slabikou celého textu
dva centy životů a slunce sbohem dává
hmotnostní nebo peněžní míra, tak jako tak – život se měří na materiálno, to hřejivé a přinášející světlo odchází
hledáme jistotu, které se nedostává
na hrdle znamení obojku otrokova
synekdocha – znamení na krku Þ jsme otroci
lezeme shrbení, zaliti do olova
hyperbola, nejsme úplně zalití do olova, máme jen obrazně okovy (někteří nejen obrazně)
jakési víry
paměť je v bankrotu a z domu nevychází
sloka plná personifikací základních lidských ctností, které v této době trpí
paměť je úplně prázdná, nevychází z domu – nemění se ve slova, nevychází z úst
čest stojí u plotu a kamením se hází
personifikace – čest je odsouzeníhodná věc, je nutno ji vyhnat
cit s hlavou hovězí vybírá popelnice
cit není vůbec živen, sbírá zbytky, strádá
a pravda? vítězí – slepá jak řeholnice
s ironií vykřiknuté slovo – vítězí, pravda je slepá jako řeholnice, členka náboženského společenství, která se podřizuje a zcela zachovává pravidla jím stanovená
oděna v díry
jakýsi rafinovaný druh básnického prostředku – balancuje na hranici synekdochy a oxymorónu, vyjádření celku prostřednictvím části, ovšem de facto chybějící části celku
i pravda tedy živoří, má děravé oblečení
rezavé ráno a mlha jak med
denní doba má barvu, možná narážka na rez na flintách, beznadějná rána se opakují, také reznou
mlha jak med – přirovnání, tradiční, je to frazeologismus
tak podivně sladko jak z chrlení krve
asociace – med je nejen hustý, ale také sladký; sladkost máme spojenu s libým pocitem, tady ovšem provokativně spojeno s krajně nepříjemným tělesným projevem, takové otupující, mdlé, předsmrtné sladko
čteš, co je psáno, až k písmenu zet
už nekřičíš: „Matko!“ je ticho jak prve
je přímá řeč, není?
kdo ví, asociace, možná hra Karla Čapka – „Matka“, kterou napsal roku 1938, v rok své mrti
jen vzlyk!
odpor je minimalizován, už jenom tiše pláčeme
báseň definitivně zrýmována – toť zvyk! |