Inu.. potokem proteklo pár set mých složenek za vodné..Zdravím po dlouhé době..
Tomu milému pánovi s brýlemi..
Vzkaz, který jsem našel kdysi na dveřích jejího "kutlochu", tehdy honosně nazývanému ateliérem v podzemí jednoho starého nuselského domu, s výhledem z jediného ustropního okna na dvoreček a trať pod Nuselákem, kam občas dopadali beznadějní.., ale bez urážek kutlochu plného kartonů i pláten, barev, temper, inkoustů, násadek, štětců, hlíny, pletiva, vůně ředidel, kávy,cigaret a vlhkého koberce, tónů Brandenbugských koncertů, šansonů, všeho, co mělo smysl, tvar, krásu a naději, lahví od vína, korků, dřevěných zkroucených fošen a Kristýny.
..a uvnitř ..
Milý a krásný pane,
šla jsem malovat hambáře,
co jim to za to stojí..
Těším se na Vás a vlastně
nevím proč.
Promiňte, vím a Vy už
to víte dávno..
Přijdu dříve a budu
ráda, když Vás potkám..
K.
A já stál na té setmělé chodbě, v dlaních hrst čerstvě vyloupaných lesklých kaštanů, kožené farmářky promáčené od brouzdání vlhkým listím a cítil jsem se neskonale šťastný.
Krása dostala formu. Křehkost, něžnost a prapodivná vědoucnost. Odstíny hnědé ve všech možných svých existencích. Celý svět byl hnědý a já sálal skrze provlhlou touhu.
Kaštany jsem nasypal do kapsy dlouhýho kabátu a šel koupit naproti sýr, šunkovou pěnu, pár rohlíků a frankovku, po které jí vždycky zůstávaly malé šupinky na rtech. Míval jsem hluboké kapsy. Snad byly protržené, v té době, vzpomínám, nebyl batoh zapotřebí. V kasách jsem nosil kulicha, knížky, kazety s muzikou, kterou jsem se cítil svobodnější nad jiné, zmačkaný tvarohový buchty v staniolu, tabák, spousty zápalek, vlastně celej svůj tehdejší svět..
Když jsem se vracel, dalo se do deště. Takový ten teplý říjnový vytrvalý liják, co v setmělý ulici s pár lampama nadělá louže, do kterých nevstoupit znamená dospět. V domě jsem nerozsvítil a rukama na kachličkách šmátral po stěně až k zábradlí. Sestoupil do podzemí a uviděl pod dveřma světlo. Zaslechl broukání do odrhovačky. Ona. Věděla, že přijdu, čekala mě.. protože to tak zkrátka mělo být..
Zešílet. Navěky vypálit tu chvíli do hlavy. Cítím ji. Vím, že je na dosah a ještě o mě neví. Opřel jsem se rukama o futra a musel se přemáhat, abych se nesmál jako blázen. Je to vážně stav pominutí. Štěstí. Nádherný. Tehdy..
Chci ho pořád..
Nemuset nic říkat. Obejmout se a držet. Cítit.. krásně jí voněly vlasy, krásně voněla celá.. v podstatě drobounká a přesto pevná v mojí náruči. Oči.. tak měkké, mírné a někde za nimi závan čehosi, co jsem zatím znal jen u lidí mnohem starších, lidí, kteří si prošli svoji cestu a šrámy někde zůstaly.. Přesto z nich šla krásná pokojná síla a radost, která se zrcadlila a já se otevřel jako kamna a sálal zpátky.. A naproti tomu její smích. Nebyl hrubý, jen tak nějak hluboký, upřímný, jakoby nepatřičný a přece.. miloval jsem ho. A začal jsem povídat a přehánět a plácat jako nikdy v životě, protože tohle zas milovala ona. Byl čas nebrat věci vážně, vymýšlet si hlouposti, hrát si se slovy, významy, a vším co bylo k mání..
Milovali jsme se. Beze studu, bez jakýchkoli hloupých myšlenek, všechno co jsme si mohli poskytnout bylo dáno..
Snědli jsme sýr i šunkovou pěnu, víno nádherně stahovalo patro a šupinaté rty jsme měli oba.. Nazí dva šťastní na podlaze nuselského podzemního kutlochu. Opilí štěstím.
Nápad. Asi to bylo tím Hegerčiným dryáčnickým :“Heeeej poďtee seem pane.. sem ke mně kee stolu..“ najednou oba vstali a začli se sápat přes stůl až k oknu navrchu. Veliký plechovky barev posloužily co schody a my se vytáhli na setmělý dvorek u trati. Běh.. Dva vyřehtaný nahý blázni běží po kolejích.. je v tom něco krásně svobodnýho.. a do toho pořád krásně prší… prší déšť.. teplý říjnový.. jen to listí pod prstama zebe a našlápnutí na matici od vyjetým olejem nasáklé kolejnice na chvilku zabolí.. běžet a smát se..
Jede vlak.
Schovala se do křoví a smála se tomu, jak salutuju.. Produněl.. světelný řetěz zmizel za zatáčkou pod Vyšehradem a my se vraceli.. udýchaní..
Při zpáteční cestě přes dvorek najednou světlo z domovní chodby a otřískaných dveří.. klíč v zámku.. Schovala se rychle v malém výklenku a já si najednou všimnul prádelní šňůry s cejchama.. Jedním trhem serval prostěradlo, omotal se tím vlhkým hadrem a ve chvíli, kdy paní v květované blůze vstoupila na dvorek ze světla, už ji vítal promočený antický senátor. Sonorním hlasem (už trochu nastydle) pozdravil.. „..Dobrý večer..“
Paní se zarazila. Něco takového u svého prádla nečekala. „Co..co tady děláte..?“ zeptala se trochu roztřeseným hlasem.. odpověď :„TANČÍM!“ jí ovšem na klidu nedodala.. ilustrativně jsem přitom rytmicky podupnul do nejbližší louže, až se rozcákla až ke dveřím.. z otevřeného okna z kutlochu ještě pořád zněla Hegerka .. „já půjdu tam a ty tam.. „ a já chytil rytmus a udivený pohled sledoval další kreace.. zastavil jsem se a pokusil se zbavit ji strachu..
„..promiňte.. to prostěradlo samozřejmě vrátím.. my jsme se tu s Kristýnou loučili se státním svátkem..“
Bylo osmadvacátého. Větší blbost mě prostě nenapadla. Kristýna ve výklenku vyprskla..
„Jo.. vy ste tu jako s Kristýnkou..?“…paní byla domovnicí a skrze ni vlastně Kristýnin táta kdysi sehnal ten sklep..
„Dobrý večer.. paní Kubíčková..“ volala Kristýna z výklenku.. „neříkejte to prosim vás našim..“
Paní Kubíčková patří v mé vzpomínce k ženám, na které se nezapomíná. Na chvíli se zamyslela s pohledem na mě, ..já se usmál .. a řekla: „Neboj… ale mohla bych si zatancovat s váma..?“ a už si patou zouvala botu..
Jak malá holka pak s gustem skákala snožmo do menších louží a smála se s náma..
Krása.
Opravdová krása.
Stýská se mi..
|
Registrace nového uživatele 
