Můj milovaný filozof
"Dvě věci,"píše Immanuel Kant v slavném závěru své Kritiky praktického rozumu,"naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Žádnou z obou nesmím hledat jakoby zastřenou temnotami nebo v nadsmyslu mimo obzor a pouze je tušiti; vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá začíná v místech, kde končí mé vidění vnějšího smyslového světa, a rozšiřuje spojení mého stanoviště s nedozírnou dálavou světů nad světy a soustav v soustavách do bezmezných věků jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mne ve světě, jehož pravá nekonečnost může být postižena toliko rozumem a s nímž se (tím však také spolu s oněmi všemi viditelnými světy) poznávám ve spojení ne tak jako tam pouze nahodilém, nýbrž všeobecném a nutném. První pohled na nesčíselné množství světů ničí takřka mou důležitost zvířecího tvora, který musí oběžnici (pouhému to bodu ve vesmíru) vrátit hmotu, z níž povstal, byv krátkou dobu (nevíme jak) nadán silou k životu. Naproti tomu druhá věc jakožto inteligence zvedá nekonečně hodnotu mé osobnosti, v níž mravní zákon zjevuje život nezávislý na zvířeckosti a i na celém smyslovém světě, takže mé bytí, tímto zákonem účelně určené, není omezeno na podmínky a hranice tohoto života, nýbrž kráčí do nekonečna."
|
Registrace nového uživatele 
