Pink Floyd - Ummagumma
Po mimozemských áriích, které Bohové sesypali na naši požehnanou planetu alby Dudák ve vratech rozednění, Vrchovatý podšálek záhad a soundtrackem Více, větší měrou (užívá se též při upoutání pozornosti na něco důležitého), dolévají kalíšek našeho nenasytného chtíče po nebeských tónech jejich nástrojů dvojnásobnou měrou na dvojalbu albu s rozpustilým názvem Mrdání (slangově, v okolí Cambridge).
A teď už normálně, s méně hehe. Píši vám - co mohu více - odděleně o live a studiové části.
Napřed live.
Koncerty měli oni asi úžasné. Moc se mi líbí, jak to prožívají, řekl bych, že hrajou všichni dobře až skvěle, tak nějak s citem, včetně Waterse, že jsou dost sehraní, ale možná se mi to jenom zdá, protože jsem to dlouho neslyšel, tak z toho mám radost.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi z téhle živé verze Astronomy Domine byl úplně vedle. Základem je pořád ta skvělá Barrettova písnička z Dudáka, ale zahraná novým, delším a vzrušujícím způsobem. Nemá smysl plkat dál, pořád je mi to velice milé.
Careful je podobný příklad, tady jsem ale dřív slyšel verzi z Mrdání a pak teprve tu učesanou (takže nic moc) ze singlu. Tohle je peklo, i když znám ještě lepší nahrávky.
Set The bla bla bla jsem měl vždycky nejradši na Podšálku. Na Mrdání to je hrozně roztahané a nebaví mě to, i když se kapela snaží, za živa smaží. Možná na koncertě hypnotické, ale tady mi to moc nebere.
Saucerful jsem měl vždycky radši na Mrdání než v Podšálku. Je to děsivější, víc to prožívají a tak vůbec, ten konec je delší, prostě super. Ale v Pompejích byla taky dobrá a i tady existují ještě lepší verze.
7 z 10 demonstrativně sebevražedných kaktusomutantů.
Naposled studio.
Já mám pocit, že jestli někdo z Pink Floyd někdy popíral, že brali drogy, tak musel žertovat, protože jinak nelze uspokojivě vysvětlit to, co se odehrává na této nahrávce. Zeptám se: Může tohle vytvořit zcela normální člověk, který si nic nevzal? Zeptám se jinak: Může tohle vytvořit zcela normální člověk? Zeptám se ještě jinak: Může tohle vytvořit člověk? Zbytečné otázky.
Richard Wright je tichý hoch. Tichá voda břehy mele. Skladbu Sysyphus asi svým dětem před spaním nepouštěl. Ten hlavní motiv je velice pompézně dementní, ale to mě nezajímá. Mě zajímá ta pěkná a citlivá klavírní improvizace (část 2), tohle on moc dobře umí a mně se to moc líbí. Ale pak se to zvrhne... dobré je ještě ve čtvrté části to tiché rozjímání na mrtvé planetě, kde právě sněží nějaká hnusná sloučenina, třeba čpavek. Pak tam má ale i ptáčky a to už ruší moji představivost, protože ptáci a čpavek, to mi nejde dohromady. No ale zase se to zvrtne, jak jinak...
Roger Waters je divný hoch. Napřed pěkná písnička Grantchester Meadows, což je asi to nejnormálnější na studiové části Ummagummy, a pak ta prasárna s tak příšerně dlouhým názvem, že ho nebudu vůbec psát, ale budu psát o tom, jak je příšerně dlouhý, až napíšu ještě víc písmenek a zaplácnu ještě víc místa, než kdybych ten příšerně dlouhý název vypisoval, která je asi to nejnenormálnější na studiové části Ummagummy.
David Gilmour je slušný hoch a nikdy nevyváděl takové prasárny jako jeho kamarádi. Proto i The Narrow Way je poměrně konvenční. V první části cítím relax (nemyslím ty džusy nebo co to je), pohodu, rozostřené vnímání, zároveň smutek a chlad, který je ale na všech podobných nahrávkách Pink Floyd. Pak úchylárna se spoustou praso-efektů. No ale pak už je tu to hlavní, pěkná a klasicky floydovská písnička The Narrow Way. I když jí podle mě dost ubližuje, že to celé nahrál Gilmour a ne kapela naživo.
Nick Mason je bubeník. Takže nám nemohl ukázat nic jiného, než svoje bubny a svoji úchylnost. Stejně se mi ale víc líbí ta flétna na začátku a na konci. Hlavně na konci, tam je pěkná, roztomilá, něžná, jéé ta je vám pěkná, vlastně je to asi moje nejoblíbenější místo na desce. Je totiž oproti tomu zbytku tak... lidské. Vidím při tom mourovatá koťátka v košíku. I tu se jedno snaží přelézti přes okraj. Na okamžik mám pocit, jako bych se sám stával maličkým koťátkem. Kdepak je maminka? Chtělo bych mlíčko! Prozkoumám tajuplné kraje okolního koberce. Už jsem venku, dopadlo jsem sice na hlavičku, ale zvedám se a jdu dál. Ohlížím se a za sebou vidím košík, odkud na mě mňoukají bratříčkové a sestřičky. Sbohem, kamarádi, snad se ještě shledáme. Je to dojemné, musím se z toho vysmrkat. Nick Mason musel myslet na koťátka, když jeho žena nahrávala tu flétnu. A celá ta pitomá deska se podle mě vůbec neměla jmenovat Mrdání, ale Koťátka. Ono to spolu sice souvisí a uznávám, že Mrdání je poetičtější, ale musí ustoupit genialitě nečlenky Pink Floyd, která do třiceti osmi vteřin promítla všechno, co hraje nějakou roli v životě koťátka. Každý z nás byl kdysi koťátkem a posledních třicet osm vteřin téhle desky nám to bude znovu a znovu připomínat.
Poctivě řečeno, Johne, já nevím. Nevím, jestli má smysl něco tak silného vůbec nějak hodnotit, ale tak za Grantchester Meadows, některá místa v Sysyphovi a Narrow Way a hlavně za koťátka...
3 z 10 cínových modelů koberečků demonstrujících za věčné jaro.
Lenochodem, doufám, že jsem nikoho nenasral. |
Registrace nového uživatele 
