:o) tak druhá poviedkapre poriadok, zdroj:http://www.bdsm.cz/Articles/povidky/ponyplay/clanek-561.aspx
autor Michal Altair Valášek
Sedím v tichém a temném hotelovém pokoji, ruce položené na klávesnici notebooku a hledím na prázdnou bílou obrazovku a pravidelně blikající kurzor. Kdyby hodiny mého počítače měly ručičky, ukazovaly by půl hodiny po půlnoci. Mám za sebou cestu přes půl kontinentu a před sebou týden plný přednášek. Na ty ovšem nemyslím. Myslím na to, co se stalo předtím.
---
Znáte ten stav, když ráno ležíte v posteli, jste teoreticky vzhůru, ale prakticky nic nevnímáte a jenom tak ležíte? Takový ten příjemný, zejména pokud jste pány vlastního času a nikdo vám neříká, kdy máte vstávat? Tak přesně z tohoto stavu mě vytrhlo pořádné plesknutí přes zadek.
„Vstávej, kůže líná! No dělej, bude to?“ Další plesknutí otevřenou dlaní. Nade mnou stojí rozkročená moje přítelkyně. Pro dnešní ráno si oblékla přiléhavé kožené kalhoty, volnou košili a neobvykle přísný výraz.
„Jenom hezky vylez z tý postele. Seš sice pěknej hřebeček, ale poslední dobou línej, necvičenej a moc pohodlnej. S tím musím něco udělat. Stoupni si na všechny čtyři!“
Jako probuzení je to poněkud nezvyklé, ale začíná se mi to líbit. Koně mě fascinují od malička, takže se není moc co divit, že mě v BDSM přitahuje ponyplay, líbí se mi lidské kobylky. A párkrát jsem se zmínil i o tom, že bych chtěl vyzkoušet i tu druhou stranu. Mého miláčka tahle představa zřejmě zaujala a rozhodla se s tím něco dělat. No, rozhodně proti tomu nic nenamítám. Naopak, poslušně vstávám na všechny čtyři, jak zněl rozkaz.
„Hodnej koníček,“ tón hlasu je o poznání jemnější. A ta ruka, co mě hladí po zádech, k němu přesně sedí. „Sundej si to,“ přikazuje mi a stahuje mi přes hlavu tričko. Následují trenýrky a za pár vteřin stojím na všech čtyřech úplně nahý. Další popleskání po zadku, tentokráte spíše pochvalné.
Moje nová paní si ke mně sedá a hladí mě po zádech a po bocích. Vlastně po celém těle. Rukou pod břichem si ověří, že mě její počínání opravdu vzrušuje. Možná mě stiskla poněkud tvrději, než by bylo nutné, ale to je kůň musí konec konců něco vydržet.
„V noci ses zpotil, půjdeme tě vyplavit. Mazej!“ Po čtyřech klušu do koupelny, jsa poháněn občasným plesknutím. Na poslední si sedám do vany. „Tak ne! Jen zůstaň jako předtím!“
Snažím se do vany vejít v té správné „koňské“ poloze. Moc to nejde, není na to úplně přesně stavěná, ale co bych pro svoji paní neudělal. „Hodnej,“ odmění moje snažení právě zmiňovaná. Chvilka harašení s kohoutky a na moje záda dopadá proud vody ze sprchy. To mytí bere opravdu důkladně, v jedné ruce sprchu, v druhé velký kartáč a drhne mě všude, kam jen dosáhne. Přitom polohlasně brouká uklidňující slůvka, „hodnej koníček, pěkně drž, no, klidný buď“. Jsem v sedmém nebi.
Za chvíli není na mém těle místa, které by nebylo patřičně vydrhnuto a prokrveno. Největší pozornosti se samozřejmě dostalo mým zádům, včetně míst, kde už ztratily své dobré jméno. Celou dobu poslušně držím, uklidňující mručení na mě spolehlivě působí.
Moje ošetřovatelka vypíná vodu a místo kartáče bere huňatý ručník a pečlivě mě otírá, aby ze mne necrčela voda. „Vyskoč z vany a běž do pokoje.“ Rozkaz opět doprovodí plesknutí, tentokrát přes záda. Nešikovně lezu z vany a opět po čtyřech se odebírám do pokoje. Tady mé instrukce končí. Koberec je tvrdý a nepohodlný, tak si vlezu zpátky do postele a lehám si na břicho, očekávaje věci příští.
„No to snad není pravda! Já jsem ti neřekla, že máš zalézt zpátky do postele!“ Hlas mé velitelky zní nazlobeně. „Říkala jsem, že potřebuješ procvičit, a ne si válet zadek v posteli!“ Vrhám omluvné pohledy, ale nezdá se, že by to výrazněji pomohlo. „Ale asi to nebylo dost důrazně, abys to pochopil, co? Stoupni si na všechny čtyři!“
S obavami se zvedám, tuším že budou potíže. A taky že ano, paní si bere do ruky bič. Ten tenký, jezdecký bičík, co pěkně štípe. „Nebudeš si válet zadek v posteli, koníčku. Zpráskanej ho mít budeš.“ Na příhodně vystrčený zadek začínají dopadat štiplavé rány. „Línej, neposlušnej, nevycválanej!“ Rozhodně mě nešetří, rány jenom prší. Podvědomě se jim snažím vyhýbat, postupně se natahuju a zpátky lehám na postel. Výprask přestává.
„Vystrč tu prdel, když ti ji chci sešvihat! Řekla jsem, že si ji nebudeš válet!“ Poslední dvě slova jsou zdůrazněna dvěma pořádnými šlehy. Co mám dělat, znovu se zvedám a „vystrkuju tu prdel“ tak, aby k ní trestající bič měl snadný přístup. Paní si stoupá nade mne a nohama mi tiskne boky, abych zůstal v předepsané pozici i při dalším výprasku. Moc to nepomáhá, za chvíli jsem zase dole.
„Ty seš neschopnej! Nejenom že nesposloucháš, ale ani trest nevydržíš. Zvedni ten zadek!“ Moje paní si ke mně přisedává a ne právě jemně mne levou rukou bere za penis. Nutí mě, abych pořádně vystrčil zadek. Musím zvednout i kolena, jsem v pěkně napjaté pozici. A výprask pokračuje, tentokrát už rány neprší, ale jdou s většími přestávkami, které jsou vyplněny poučnými radami.
„Musíš se naučit poslouchat,“ švih. „A když neposloucháš,“ švih, „tak za to přijmout trest!“ Švih. Pevně držící ruka mi brání v tom, abych si zase lehnul. Tak alespoň hýbám pánví, abych z toho taky něco měl. Neprošlo to, což jsem ostatně mohl čekat.
„Ne aby ses mi tady udělal! Proto tu nejsi!“ Ruka nenávratně mizí z mých genitálií. „Jsi tu kvůli výcviku, hřebečku!“
A taky že jo. Následující minuty trávím tím, že běhám po čtyřech po celém bytě, jsa pobízen nejen vlídnými slovy. Chvála a kritika se střídají rychleji, než jsem schopen vnímat. Postupně se dostávám do stavu, kdy už ani nevnímám absurditu toho, že běhám po všech čtyřech nahý po bytě a jenom se snažím plnit rozkazy. „Rychleji, rychleji, dělej koníčku! Hodný, šikovný...“
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale už je to na mé netrénované tělo moc. Padám na podlahu, ruce a nohy už mi neslouží tak, jak by měly. Dokonce i moje paní chápe, že tady už ani bič moc nezmůže. Sedne si vedle mne a uklidňuje mne, zatímco vychládám.
Doba odpočinku je ale kratší, než by si mé na fyzickou námahu nezvyklé tělo přálo. Za chvíli se uklidnění a neurčité pochvaly mění v kritiku: „Houby vydržíš, budeme muset víc trénovat.“ V rozporu se svou koňskou rolí se bráním: „Ale já už víc nevydržím, vážně!“
To jsem neměl dělat. „Ale to víš, že vydržíš, koníku, to je jenom věc výcviku, správných výcvikových metod.“ Pomalu mi přejíždí prstem po páteři. „Existují metody, jak tě přimět poslouchat. A připomenout ti, co jsi zač, že nemáš mluvit, protože jsi kůň!“ Na můj beztak určitě už rudý zadek dopadnou tři silné rány dlaní. „Vstávej!“ Stoupám si na všechny čtyři. Paní bere svůj bičík a strká mi ho mezi zuby. Chvíli se přehrabuje v černém kufříku s pomůckami a vytahuje odtamtud hrst kožených řemínků. A velký kolík z černě nalakovaného dřeva, který mi ukazuje. „Tohle ti zarazím do zadku, to ti pomůže!“
Paní bere z mých úst bič a strká mi před ně kolík. Chvěju se, částečně strachem, částečně vzrušením. „Jen si to pěkně olízej!“ Ochotně rozkaz plním, je to ostatně v mém zájmu. Za pár chvil je kolík opět nahrazen bičíkem a já musím ještě víc vystrčit sešvihaný zadek a roztáhnout nohy.
Moje paní to s tím trestem myslela opravdu vážně. Pomalu, ale nesmlouvavě zasunuje trestný kolík do mého zadku. Když už z něj vyčnívá jenom pár centimetrů, provléká okem na jeho konci řemínek postroje. Otvorem v přední části protáhne můj tvrdý penis a pomocí zbylých řemínků celý postroj pořádně utahuje. Anální kolík je tak bezpečně držen na místě a navíc se na něj přenese každý můj pohyb. Je to nepříjemné, ale ne bolestivé.
„Tak, tohle by tě mělo naučit větší poslušnosti, když už na to bičík nestačí. A navíc ti to bude pořád připomínat, že jsi jenom můj koník, který bude dělat to, co mu řeknu! Dej mi ten bič.“ Jeho špička mi přejíždí po zádech a řemíncích postroje. Pak paní poklepe na vyčnívající špičku kolíku. „Příště si pro tebe seženu nějaký s koňským ohonem, abys měl ocas jako každý pořádný hřebec!“
„Vstaň, půjdeme se projet!“ Poslušně vstávám, tentokrát do „lidské“ polohy, jenom na nohy. Paní si mě zálibně prohlíží. „Otoč se!“ Kochá se pohledem na můj zadek. Pohladí a poplácá ho. „No, máš ho pěkně červenej. A to jsme teprve začali. Udělej dřep! No pořádně, až dolů! Tak, a ještě jeden!“ Dělat dřepy, když máte v zadku za trest zaražený kus dřeva, je opravdu zážitek.
„Oblékni se.“ Natahuju na sebe tričko a trenýrky, které jsou přesně tak dlouhé, aby je už bylo při troše dobré vůle možno považovat za kraťasy. A protože dobrá vůle je, jsou i kraťasy. Jsem svou paní veden ven z domu a do blízkého parku, celou dobu mě drží za zadek. Cesta je zajímavá, protože cítím každý krok, ale dá se na to zvyknout.
Park je téměř opuštěný, konec konců je dopoledne všedního dne, všichni slušní lidé jsou v práci. Takže je tu dost místa pro ty neslušné. „Tak ukaž, jak rychle umíš běhat! Támhle na to rozcestí!“ Snažím se, čím rychleji běžím, tím víc cítím, co mám v zadku. Snažím se udržovat rozumný kompromis. Paní mne volným krokem dochází.
„Teď uvidíme, jestli se na tobě dá i jezdit!“ To by mě taky zajímalo. No, uvidíme. Moje budoucí jezdkyně se mi drápe na záda a stiskem kolen mě pobízí do kroku. S živou zátěží na zádech pomalu kráčím parkem, víceméně ignorujíc pokyny ke zrychlení – není to právě jednoduché. Nicméně svoji paní vozím statečně pěknou chvilku. Když už je jasné, že to už déle nepůjde, seskakuje moje jezdkyně na zem. „Je to lepší než nic, ale jak jsem už říkala, potřebuješ trénink, koníčku! Škoda, že jsem si s sebou nevzala bičík, možná bys při pobízení vydržel víc.“ Jsme v celkem opuštěné části parku. Moje paní se rozhlíží po okolí. „Ale já si najdu něco, čím ti tu prdel zpráskám, potřebuješ to beztak jako sůl. Počkej tady.“
Za chvíli se vrací, s tenkým a pružným proutkem. Přes trenýrky by to s ním nemuselo bolet. „Tady si stoupni na všechny čtyři na trávu!“ Poslušně se tvaruji do nacvičené pozice. Moje jezdkyně se shýbá a stahuje mi kraťasy pod zadek. Tak s tím jsem nepočítal. Ran není mnoho, ale štípou a navíc je to na veřejném místě, ugh. „Tak, obléknout a domů. A příště ti našvihám kopřivama!“
Jak řečeno, tak uděláno. Hned ve dveřích se musím svléknout do naha a kleknout na všechny čtyři. Podle rozkazu se přesouvám na postel. Paní si mě prohlíží a vidí, že pro dnešek mám už dost. „Chci se podívat, jak stříká mladej nadrženej hřebec! Dělej!“ Dělám. I přes značný stupeň vzrušení to nějakou dobu trvá. Podle mé paní moc dlouho, tak se znovu chápe biče a pobízí mne, dokud se prachsprostě neudělám.
„Tak, ty sis už užil, teď je řada na mne.“ Zatímco vyčerpaně klečím, moje paní se svléká a lehá si na postel a začíná se uspokojovat. Na výzvu se do akce zapojuji i já, a mé ochablé nadšení znovu povstává. A nejenom to nadšení. Za chvíli mi paní sundavá postroj. „Tak se snaž, hřebečku. A doufám, že tentokrát ten bič nebude zapotřebí
|
Registrace nového uživatele 
