Přísná recenze brněnského vystoupení Stones v dnešních Hospodářských novináchROLLING STONES: AURA VYTLAČUJE HUDBU
(Ondřej Fencl)
Z pěti koncertů, které britská skupina Rolling Stones předvedla v české kotlině od roku 1990, se ten brněnský řadí na poslední místo. Nedělní show začala vykřičníkem a skončila otazníkem. Přesto stála za to.
Obří pódium, po němž se do poslední vteřiny před začátkem kmitaly desítky posluhovačů odstraňujících byť jen nepatrné kapičky deště, budilo respekt. Stejně jako v roce 2003 přestalo symbolicky pršet téměř současně s úvodním riffem písně "Start Me Up". Následné nadšení z toho, že "to jsou skutečně živí Jagger a Richards", sice fungovalo spolehlivě, pozornému posluchači ale nemohlo ujít, že hudebně to přece jen trochu skřípe.
TAHOUN JAGGER
Těžiště dnešních Rolling Stones zůstává v šedesátých a sedmdesátých letech, z novinky "Bigger Bang" zazněla jediná ukázka "Oh No, Not You Again". Kapela je doma v písních typu "Midnight Rambler", houpavějšího tempa s bluesovým feelingem sedí jak kytaristům, tak kamennému Charliemu Wattsovi za bicí soupravou. Nebyl to ale jen on, kdo udával tempo.
Dvouapůlhodinové vystoupení táhl bez ohledu na výpadky ostatních nekompromisně vpřed především zpěvák Mick Jagger. Ve svých čtyřiašedesáti má neuvěřitelnou fyzičku, nepřetržitě burcuje publikum, sprintuje po stometrové rampě sem a tam, vlní se... a k tomu velmi dobře zpívá. Na rozdíl od generačně spřízněného Iana Gillana (Deep Purple) nebo Roberta Planta (Led Zeppelin) má tu výhodu, že se, co se rozsahu týká, nikdy nepouštěl do velkých eskapád, takže mu hlas dodnes vydržel v podstatě bez závad.
Kytarista Keith Richards je od nepaměti lenoch excelující zejména nepřetržitým ďábelským úsměvem, ležérním stylem hry a gloriolou rockera přeživšího víc než ostatní "Stouni" dohromady.
V Brně zpočátku šidil sóla i doprovody a spoléhal na šikovné muzikanty v pozadí. Probudil se teprve s pěveckým vstupem v parádní akustické vykopávce "You Got The Silver". V ní také naposledy spolehlivě zafungoval jeho sekundant Ronnie Wood. Vyzáblý kytarista patrně v následné minipauze užil něco z legendami opředených bezedných zásob povzbuzovačů uskladněných za oponou. Ve druhé polovině koncertu exceloval v házení trsátek do publika (rozdal jich na dvě stovky), na malém pódiu, kam se skupina na několik songů přesunula, se srazil s Jaggerem, do kytary občas praštil spíše ze cviku, navíc s cigaretou mezi prsty, což ještě umocnilo nepřesnost.
Zpočátku šlo o podívanou k pohledání, takovou pohybovou smršť, grimasy a další skopičiny jsme v podání Wooda doposud nezažili. Závěrečnou porci největších hitů, na něž se publikum těšívá nejvíc, ale už vysloveně kazil. Ještě štěstí, že v této chvíli profesionálně zafungoval Keith Richards, přestal se flákat a závěr odehrál naplno, přičemž se na vrávorajícího Wooda nepřestával usmívat.
KONEC LEGRACE
Dobře, že po jediném přídavku "Brown Sugar" se pánové odporoučeli. Když předehru spustili každý v jiné tónině, začínala legrace hraničit s ostudou.
Jaký to tedy vlastně byl koncert? Byl by průměrný nebýt obrovského charismatu, kterým Stones disponují. Dnešní Deep Purple nebo Black Sabbath hrají lépe, ale v tomto Rolling Stones nemohou konkurovat. Mnohý z fanoušků by tu tisícovku dal jen za úsměv Keitha Richardse nebo za Jaggerovo "Auuu!". Dnešní Rolling Stones prostě nejsou o muzice, ale o auře kolem nich. Je zážitek být přitom. |
Registrace nového uživatele 
