Tak se mi pro změnu zdál zase takový zamtený sen, konečně si to po dlouhé době pamatuji
Já a tři moje kamarádky z Cassiopei (Danka, Slávka a Kristýna) jsme byly v metru na kolejišti. Byly tam dvě koleje vedle sebe a okolo trochu místa. Přemýšleli jsme, jak se uhnout, když bude projíždět metro. Pak jsme se začaly bavit o nějaké zastávce metra, kde jsme takhle uhýbaly.
V tom jsem byla jako ve stanici, ale při tom to byl nějaký tábor. Na někoho jsme čekali. Měl přijet nějaký slavný kluk. Šla jsem za kamarádkou do depa, kde byla počítačová místnost a ta kamarádka tam pořád hrála nějakou hru na počítači, ale vůbec nemohla vyhrát. Já si sedla k dalšímu počítači a zkusila jsem tu hru taky. Přečetla jsem si návod a okamžitě to pochopila. Hraní mi šlo a skoro jsem vyhrála, když se do toho depa někdo dostavil. Já se podívala kdo to je a byl to ten kluk, co měl přijít. Pozdravil mě, ale byl mi hrozně nesympatický. Pak jsem z toho depa vyšla.
Najednou jsem byla na nějakém nádvoří, bylo tam takové to dláždění, jako je ve Starém městě na ulicích. Byl tam jakoby náš oddíl a náš vedoucí nám dal hopík a řekl, že se s ním budeme učit házet. Měli jsme ho odrazit o zem a vedoucí ho měl chytit. Já ho odrazila, skočil dobře k vedoucímu, ale ten ho nechytl, hopík se odrazil od hrany jedné dlaždice a začal skákat pyč. Vedoucí mi vynadal, že jsem ho blbě hodila, ale já oponovala, že on ho nechytil, že já ho hodila dobře. Pak jsem se zvedla a šla ten hopík najít. Zašla jsem za roh nějakého domu a tam jsem zase potkala toho slavného kluka. Zamračila jsem se na něj a odešla.
Na tom nádvoří stál nějaký dům, okolo kterého vedly schody. á a ještě nějací lidé ode mně ze třídy jsme z těch schodů scházeli. Dole pod nimi seděl u stolku spolužák z druháku - David (Lucík) a Bára od nás, která by teoreticky měla teď být v tom druháku. O něčem se bavili. Mně se Lucík líbí. Když jsem procházela, Bára mi jen tak midoěk říká: "Víš, co by chtěl k Vánocům? Umřít." Já šla dál a divila jsem se sama pro sebe: "To je taky takovej depkař jako já?"
Najednou jsem byla jakoby na stejném místě, ale vypadalo trochu jinak. Nádvoří bylo malinké a bylo obehnáno hradbami. Uprostřed stál dům, takový renesanční, ve kterém jsem bydlela já a Lucík a byli jsme maželé. Já stála v okně a dívala se na nádvoří, byla noc. V tom jsem byla Ryan z O.C a s Teressou z O.C jsme se bavili o tom dítěti, které čeká. Ona hrozně brečela, když v tom se dole u domu ozval zvonek. Vyhlédla jsem z okna a tam stál nějaký chlap a hulákal něco, že chce mluvit s pánem domu. Komolil to jméno jako Lucan, Lucio atd. Já seshora zahulákal, že asi myslí pana Luciana Stroncione. (Tak si nechává říkat Lucius ve stejnojmené knížce, podle kterého má Lucík přezdívku. I když Lucius je na chlapy.) Lucík jakoby byl Luciano, přesto to byl můj manžel. Ten chlap dole pod oknem kývl a já vola, že tam jdu. Najednou jsem to zase byla já a Teressa byla kamarádka Danka. Seběhly jsme schody a tam byl ten chlap a něco na nás řval. My ho z toho nádvoří rvaly pryč k východu. On křičel, že už ví, že Luciano je upíř (což mimochodem v té knížce je), že nás všechny zabije atd. Já se ho hrozně bála, ale pak se nám ho podařilo vystrnadit. Oddechly jsme si a vracely se do domu. Lucík zrovna vyprávěl v nějaém salónku nějakým lidem svůj životní příběh a já se tam hrnula doufajíc, že se nedostal dál, než to znám.
Pak jsem se probudila |
Registrace nového uživatele 
