pondělní sen..tak se mi konečně podařilo sepsat sen na pondělek:
(nejintenzivnější byla ta poslední část, tu si pamatuji do detailů, první část byla taková nejslabší, byla rozhodně delší, ale víc si nepamatuju)
byla jsem s nějakými lidmi na jakémsi čundru, ale byl čímsi zvláštní. byla dána základna a různě jsme se na ní střídali. hodně lidí tam bylo hrozně liných a měli jsme i vůdce, který se vždy ptal, kdo se s ním vydá na nějakou cestu, která měla splnit nějaký úkol a protože se na ten první nikomu nechtělo, tak jsem šla já. jak probíhala cesta nevím, ale věděla jsem, že to bylo prima a tak když jsme seděli další den v kruhu opět u ohně a on říkal, kdo se s ním vydá jinam, tak se nikdo nehlásil a já řekla, že půjdu. ptal se mě proč, když nemusím, protože jsem šla včera a já jsme věděla, že celodenní nudění u ohně není pro mě, že potřebuji poznávat.
v další části jsem se někam zapisovala do zasedacího pořádku. byla tam hrozná tlačenice, ale podařilo se mi zapsat tak abych seděla. pak jsem se měla nacpat do té třídy, ale byla tam strašná tlačenice, ale byla jsem vpředu a zničeho nic se objevilo pět kluků, kteří mě vytlačili do rohu a zatlačili mě do něj a nahrnuli se do davu na mé místo. nelíbilo se mi to a tak jsem se odrazila, udělala jsem salto nad hlavami a přistála na mém původním místě. byl to skvělej pocit se jim takhle postavit, věděla jsem, že na to mám. pak jsem se dostala do té třídy na to místo, co jsem ho měla zapsané. bylo v druhé řadě u dveří a povídala jsem si tam s dalšíma osobama. pak jsem se otočila a tam seděl jeden z těch pěti kluků, co po mě útočili, ten hlavní a seděl poraženě ani nedutal. byl to dobrej pocit
v další části jsem jela autobusem. seděla u okýnka a pozorovala ubíhající krajinu a relaxovala. docela jsem toužila vystoupit a projít se tou krajinou a něco nafotit. pak jsem najednou byla s mamkou a měli jsme jít do jakéhosi parku. z dálky od vstupu do parku byla vidět mírně klikatá dlážděná cestička. za větvemi stromů jsem viděla maminky s kočárky postavené do zástupu za sebou jakoby chystající se slavit. věděla jsem, že ty děti v kočárcích jsou adoptované. když jsem došly až k nim, tak to najednou byly rodiny stojící v zástupu za sebou. vždy muž a žena, před nimi uprostřed zády k nim stálo jejich dítě, které oni pažemi objímali objímali okolo krku a byli upřímně štastní. Pak jsme šli dál do jakési budovy v níž byl les. koukala jsem se pod nohy po houbách a říkala jsem si, že pár dní pršelo, tak co kdyby a byly tam místo toho sem tam listy hezky složené do harmoniky a já říkala, že mi připomínají brambůrky, co mají v hypernově. pak mě mamka poslala dopředu a říkala mi 4 věci kudy mám jít, ale já říkala, že na ni chvilku počkám, abysme se neztratily jedna druhé a šla jsem kousek za ní a pak jsem tak nějak šla sama pomalinku dopředu a zjistila jsem, že to vlastně není les, ale že jsem na konci té budovy, protože ten hustý tmavý smrkový les končil zdí, vlevo byly schody a před nimi vstup na verandu na níž svítilo slunko a skýtala nádherný pohled do nějaké zahrady a pak tam byla nějaká paní, co mi řekla, že jsem adoptovaná (což teda ve skutečnosti vůbec nejsem - svý rodiče geny nezapřu :) ) a pak tam byla moje máma a já říkala, že je mi to jedno, že si ji budu vždy vážit stejným způsobem, možná i víc |
Registrace nového uživatele 
