"Počkejte," zarazila paní Hanáková Raubíře, kteří se chytali k obligátnímu skoku oknem, protože v těchto dnech nebyly s maminkou žerty a právě před obědem je spucovala, že na nich nitka nezůstala dobrá. "Skočte mi do kuchyně, je tam někde taková velká piksla a tu mi přineste. Na všechno musím myslet já," doložila rýpavě.
Raubíři šli a za chvilku byli zpátky s prázdnou.
"Tam žádná pickla není," hlásil Pavlík.
"Neříká se pickla," trumfl ho Petřík, "říká se pic - picla!"
"Neříká se ani picla, ani pickla," pokárala je babička. "Říká se -" popletla se taky, "piskla!"
Jelikož se všichni rozesmáli, dokonce i Pavla s paní Hanákovou, babička se urazila.
"No, no, až budete tak staří jako já, tak budete mí také sklerózu!"
"A kde ji máš, babí?" zvídal zvědavě Pavlík.
"A co?" divila se babička.
"No tu sklerózu!" vysvětloval Petřík.
Smích Pavle na chvíli spravil náladu, ale teď ji to zase přešlo.
"Kdybyste před těmi dětmi pořád nepoužívali cizí slova," broukla mrzutě. "Neříká se piskla, ani pickla, říká se -" honem si nemohla vzpomenout- "říká se nádoba."
"Nádoba!" vyprskla babička. "Tak to já bych prosila tu nádobu s cukrem, mám to kafe hořký." |