squire 18.4.2006 15:47
Magnifcation
Chca nechca, musím svou recenzi začít jakousi reminiscencí.
Spojení rockové skupiny s velkým (záměrně jej nespecifikuji pouze jako symfonický) orchestrem, toť velice lákavá věc. Už koncem šedesátých let minulého století jakoby měli rockeři touhu přesvědčit své kolegy ze symfonických těles, že „hleďte, my umíme hrát, my známe noty!“ A naopak ofrakovaní profíci jakoby chtěli říct: „No ale my nejsme žádní suchaři, my to umíme taky rozpálit!“ A tak vznikaly zvláštní projekty, rozličná společenství a všeliké symbiózy rockových a tzv. „vážněhudebních“ muzikantů. Výsledky byly různé, tu lepší, tu horší, začasté i vyloženě špatné. Beatlesovský Seržant Pepř budiž zástupcem toho nejlepšího, páně Lordovo Concerto xx řaďmež k tomu méně proslulému.
U nás, v české kotlině tehdy vznikly dva projekty v tomto stylu , za které se netřeba stydět: Zvon šílencův Petra a Jana Spálených a Nová syntéza Blue Effectu a JOČRu..
Nicméně – neujalo se.
Pak dlouho nic. Jon Anderson sice vydal své Change We Must, ale upřímně řečeno, žádná bomba to nebyla.
Nu a přicházejí léta devadesátá, pomalu končí století, přehupuje se v to další a my tu znovu máme vlnu spojení rockových skupin s velkými (a teď už opravdu symfonickými) orchestry. Metallica, Deep Purple, Lucie, Čechomor, myslím, že i Jablkoň….. No a samozřejmě Yes.
Móda? Trend? Nebo opravdu nějaké umělecké nutkání?
Těžko říct. Na druhé straně si ovšem musíme přiznat, že zatímco ty zpočátku jmenované kapely pouze upravovaly a „zesymfoňovaly“ své starší skladby, Yes to vzali docela zgruntu a na rozdíl od předchozích, jež se spokojili pouze s live CD nebo DVD, napsali, nahráli a vydali regulérní řadové CD. (Za což jim patří přinejmenším jeden bod.:-)
Nu a teď už se tedy vrhněme na samotné Magnification.
Přiznám se, že to album vkládám do přehrávače vždycky s jakýmsi ostychem. Poslední album Yes. Poslední album skupiny, kterou mám strašně rád. Má to být jejich labutí píseň, završení té pětatřicetileté historie? Nebo je to jedno z alb, po němž bude následovat pět dalších?
Nacházím tu věci, které by jakožto epilog obstály na výbornou: In The Presence Of nebo Time Is Time. Ale pak tu je třeba takové Don´t Go, veselá surrealistická věc , spojující smyčce s Beatles i s Buggles, nebo titulní Magnification, zpočátku podivně rozvleklá, po několika desítkách taktů však slibující něco, co v tuto chvíli ještě nepřichází, nicméně jednou to přijít musí. Otázkou je, jestli to přinesou Yes nebo někdo jiný…
Tato deska končí krátkým popěvkem, připomínajícím, že čas je čas. No, já osobně sám za sebe bych řekl, že čas je svině, ale když tak poslouchám těch pár vět pana Andersona, jsem ochoten slevit ze svých názorů a věřím, že stojí za to ještě chvíli počkat. Téhle desce dávám čtyři body – a těším se na další, která bude určitě za pět!
|
Registrace nového uživatele 
