Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Tolik rozruchu
jen v Lopuchu

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Archiv klubu Zápisníček pro selita [ŽP: 10 týdnů] (kategorie Život (nejen) Lopušáků) moderuje selit.
Sem budu psát,když budu mít něco na jazyku,co z té huby prostě musí ven:-))Postřehy,ať svoje nebo cizí.

Ježek sobě kadeřav

Sponzor

Kartágo musí být zničeno
Pax Americana
Lechtálos kunďálos
Principiální anticyklista
Quod licet Iovi,non licet bovi
Půjdu za Bobem a všechno mu vysvětlím! - Nikam nechoď já jsem tady.
Nohama stírám Rosol na kolejích
Umístil jsem slizáka!
Mám papíry na hlavu!
Nejkrásnější věci vznikají mimoděk
Nenávidím VirtualDub!
Od obzoru po obzor,od obzoru po obzor - zachvěl se Sulc. :-)
Ich kenne mich in Vaals wirklich gut aus-hier biegen wir ab!
Miluju-tu mou Prdelku
Na starý kolena si pořídím - vlastní pajzl!
Na Vánoce dostanu - HODINKY S GAGARINEM!
Chci bublat všem ženám mezi nohy
Pecunia non olet
Žeru omastek-po lžících!
Miluju tu svou Prdelku :-)) - Kromtoho Zvoním
101 kilogram hmotnosti kňoura
Jsem na klacku-Lstivý Afghánec
Balousi,vyhoň si péro!
Medvěd se označil za Žida a vysvětlil, že nemůže používat mikrofonu, protože je šábes.
To bude zase v álejích nablito!
Mrazík je pro mne eroticky mrtvá záležitost
Jsem já tady snad vod toho?
Lubricated like a fox
Jaúúú - no tak ten je v řiti
Mám budovatelský záchvat
Budovatelský záchvat - mě pomalu přechází
Z Popradu bez výfuku - Sám velký Kudlajz
Ing je king
Soustřeďte se na felaci!
Hm - tak to popojdeme
Jsem rychlej metabolista - a navíc si toho vůbec nevážím!
Pán tvorstva
Nemám rád Škvarky
Vojtěch-Pán tvorstva
Byl bych dobrý sáhib
Má drahá bude zatěžovat kuře!
AVAVAVAVAVAVAVAVAVA
Byl bych dobrý sáhib
Od smrti mého otce vím - že funusy bývají veselá záležitost
DPM neřekl:"Je to debil!" - Řekl:Zkus ho toho naučit co nejvíc
Letos jsme o Vánocích zažili dárkové deja vu
Jéžišmarjá...
Co se týče modelování odlitků-mám ručičky ze zlata
Dny jako tenhle - dělají z poctivých chlapů abstinenty
Lower Deep
Tatínek
Víš,jaké jsou Škvarky-dělají bláznivé věci,kterým nerozumíme
Hodně smutný
Triumf lidského ducha a análu
Majitel hrobky
Kdo si nechce hubu spálit-musí mlčet nebo chválit
Koupil jsem si motorovou pilu-a nyní se s ní něžně laskám
Ať žije svítání na pasece! - Ať žije psárka luční!
Představ si mne ve formě hada-který ti podává větrník
GuliguliguliguliGÁÁÁ
PODPÁLEN BUĎ JEŽÍŠ CIRKUS-AŽ NA VĚKY
KDYBYS TOLIK NEŽRAL - TAK BYS TOLIK NESRAL
Buď vítán,kdož nic nechceš - a co nejrychleji odejdeš.
NÍKAK,NÍKAK,NÍKAK - aneb za vším hledej mašinku!
jsem blbec-co vše ví a zná
Když se kácí pes-létají řízky
Tati,víš že vojáci zabili babičce - dědečka? - To je fakt hloupý!
Miloš na Hrad!
Tati-Já nechci bejt pankáč!
V ČSSD - psi žerou psy
V ČSSD psi sežrali psy - a teď s splnými břichy sestavují vládu
Pekla cukroví-pro debila!
Pekla cukroví pro debila - debilovi chutnalo
Člen lůzy pod vedením ožralého dobytka - a je to výhradně moje volba.
Terra incognita - v pátek v jídelně.
Bůh je žena-viděl jsem fůru věcí-který jinak nevysvělíš
Pražák - ale hodně smutnej.
Pražák - teď už i s papírama - ale pořád hodně smutnej.
Klokan se chytá špatně - kouše a kope
Jedno pivo bude to poslední.
Jedno pivo bude to poslední. - 400 lízátek
Jedno pivo bude to poslední.
Jdi spát - a srát.
Novému vstříc.
Vyhodil jsem televizi - koupil jsem si obraz
Die Flucht in die Sachwerte - YOU take YOUR seat
Dein Spiegelbild ist anderen egal
Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste!
  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help
   
[ 385 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 10.12.2006 03:27  149
Když začínal útok na Irák,byl jsem podporovatelem téhle myšlenky.Zdálo se,že pokud kdokoliv svrhne Saddáma,v relativně vyspělém Iráku bude snadné vybudovat liberální demokracii západního střihu,která bude nadále destabilizovat teokratické režimy ve svém okolí.
Čas ukázal,jak strašně jsem se v tomhle mýlil,společně s jinými.Současná situace v Iráku není ničím jiným,než dokonalým krachem.Nic z toho,co bylo zamýšleno,se nepodařilo a míra násilí v Iráku panující nutně musí dříve či později zničit jakoukoliv vládu,která "vládne".V Iráku je teď buď občanská válka,nebo to k ní zatraceně rychle spěje,a to,co by nás mělo zajímat,je odpověď na otázku,jak dopadne.Ať tak jako tak,zdá se,že pro západní svět blbě.Vítězství šíitů nutně posílí Irán i s jeho jadernými ambicemi,případný úspěch sunnitů je pro mne větší neznámou.Úspěch Kurdů znamená velké problémy pro Turecko,které může být donuceno v brzké době po odchodu Američanů v Iráku intervenovat.Nicméně,ani jedna strana není nakloněna západu,čili je to výběr mezi větším a menším zlem.Nástupci Bushe a Blaira budou však muset tuto volbu učinit.
Ať tak nebo tak,již teď bychom měli přemýšlet,jaké důsledky bude mít irácké fiasko na existenci Izraele.Možná jsme(nejpesimističtější scénář) současníci začátku jeho pádu.Izrael je životně závislý na USA,bez podpory Američanů by byl Izrael odsouzen k zániku.Pokud USA budou na blízkém východě poraženy,může to být v dlouhodobém hledisku pro Izrael smrtící(hovořím o časovém horizontu minimálně desítek let).Ono ostatně,bylo by to akorát urychlení nevyhnutelného.Dříve či později musí nový Saladin přijít.Poté,co Izrael prohrál válku s Hizballáhem,bude vývoj v Iráku pro něj další ranou.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 25.11.2006 12:53  148
Veliký Jaroslav,nejúspěšnější manager aerolinek v historii,se prý chystá na Slovensko.Nejspíš mu tam slíbili větší deštník.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 5.11.2006 16:10  146
Fascinující mela se strhla kolem vystěhování Romů z centra Vsetína.Samozřejmě není etické,pokud část z nich byla vystěhována zcela mimo město bez vědomí samosprávy postihnutých obcí,ovšem na faktu,že podstatnější část z nich byla vystěhována za město do vcelku obstojného bydlení v unimobuňkách,není diskutabilní zhola nic.
Kdybychom žili v právně civilizovaném státu,majitel nemovitosti,který se ji rozhodne strhnout,prostě vypoví nájemníkům nájemí smlouvu ve výpovědní lhůtě sjednané v této smlouvě,nebo stanovené zákonem a pak učiní se svou nemovitostí co uzná za vhodně.Proč je přitom vůbec nutno někomu zajišťovat jiné bydlení,ať ve formě unimobuněk,nebo jakkoliv jinak,mi není jasno.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 4.11.2006 20:49  145
Příběh opravdového Člověka naší dobyTohle je údajně "životopis" zmizelého poslance za ČSSD Pohanky.Sepsal jakýsi pan Cikrt,dnes za ODS mluvčí ministra zdravotnictví.
---------------------------------------------------------------------
Toto je příběh jednoho opravdového člověka naší doby. A protože je to náramně vykutálený snaživka s partou dobrých přátel na správných místech, říkejme mu třeba Míša Kulička.

Míša Kulička se narodil, studoval, pracoval a žije v regionální metropoli. Tedy pokud zrovna nestuduje, nepracuje a nežije v metropoli státu, neboť jenom tam může být korunováno snažení regionálního šíbra. Prozraďme na něj také, že je to lékař, tedy osoba, která je v srdci Evropy tradičně považována za šlechetnou a humanistickou a projde jí tudíž u veřejnosti ledasjaký hříšek. Tomu našemu Míšovi Kuličkovi zatím prošlo snad úplně všechno.

Míša Kulička není žádná stará struktura, je to nová, ještě nedávno i docela čerstvá mladá struktura. Promoval po sametové revoluci a také do partaje – a to demokratické – vstoupil až v nových poměrech. Zajímavé je, že se straníkem stal velmi mlád, ještě dříve než lékařem.Strana je jeho těžiště, jeho raketová základna, z které, až dosud, stoupá stále vzhůru.

Míša Kulička není vůbec troškař. Drobná práce v rodné straně se vyplatila. Jeden zasloužilý spolustraník si ho vzal s sebou až na ministerstvo. Zda se tak rozhodl sám, nebo mu ho naordinovala nějaká organizovaná skupina šibalů, můžeme jenom hádat. Jisté je, že se Kulička stal náměstkem, časem přímo prvním. Měl na starosti kdeco, třeba léky anebo investice. A záhy každý věděl, co je třeba, když chce, aby se na něho usmálo štěstí. Chceš mít dobrou úhradu ze zdravotního pojištění? Milá firmo, zaplať! Peníze pošli tam a tam (příjemce se samozřejmě nejmenuje Míša Kulička, práce všeho druhu, ale spíše No Name, s.r.o.). Chcete pro svoji nemocnici novou vývařovnu fajnových obědů? Ale ano, přiklepneme, beru si deset procent ceny!

Asi se ptáš, milý čtenáři, jak se to dělá – tak poslouchej. V prvním případě je nezbytné vstoupit mezi rozhodnutí komise, která navrhuje výši úhrad léků, a podpis ministra, který návrh definitivně schvaluje. Řekneš třeba, můj vnímavý čtenáři, že musíš opravit technické chyby, které tam komise zanechala, pomůžeš některým firmám k lepší úhradě, a za to inkasuješ.V druhém případě jde většinou o klasickou obálku, kterou zapomeneš na náměstkově stole, anebo ji pod tím stolem, rukou upocenou rozklepanou, podsuneš do ruky, která zůstává ledově klidná.

Míša Kulička chtěl však v životě dosáhnout víc – což například dohodit přátelům z dalekého zahraničí nejlepší nemocnici v zemi? Jenže média, odboráři (a taková ta havěť) se moc ptají a moc protestují, že prý není důvod takto připravit občany o celé špičkové zdravotnické zařízení. Jedny noviny dokonce vyšťouraly v této kauze střet zájmů a trvaly na svém, údajně prý nelze jednat za ministerstvo zdravotnictví o privatizaci nemocnice a současně být jejím zaměstnancem.Míša Kulička se to snažil popírat (a také ředitel příslušné nemocnice zapíral),ale novináři nakonec našli jakýsi výpis z evidence zaměstnanců. Kšeft desetiletí se nezdařil.Ale nebyl všem dnům konec ...

Míša Kulička se mezitím zapojil do hry zvané „úředníci proti státu“, když – jako jeden z řady jiných – udělal další krok v neskutečně absurdní kauze. Krasopisně podepsal kus papíru,kde shodou okolností stálo, že stát způsobil škodu té a té firmě, a udělal to i přesto,že ta firma byla ctihodná asi jako Fantomas. Neveřejný rozhodčí senát následně vynesl verdikt,že když stát tu škodu uznal, musí zatím dotčené firmě zaplatit alespoň 300 miliónů korun a nějaké drobné. Od té doby bylo jasné, že stát ten spor nemůže vyhrát, zejména proto,že si to nikdo nepřeje, ani jeho vlastní úředníci. Protistrana z těch 300 miliónů asi platí právníkya P.R. (public relations, česky se čte jako podmazat redaktory), neboť se jí to vyplatí, spor se totiž vede o miliardy. Podstatu sporu ani nechtěj znát, byla by Ti k pláči, ty ubohý čtenáři– daňový poplatníku.

Na čas musel Míša Kulička ministerstvo opustit, v čele úřadu totiž stanula osoba, která staré vazby zpřetrhala. Než ale odešel z ministerstva, přeci jen opět zvítězil – v konkurzu na ředitele státní nemocnice v rodné regionální metropoli. Měl pro tuto funkci ty nejlepší předpoklady:chtěl to tak odstupující ministr a on zrovna neměl do čeho píchnout. Jenom zase nějací remcající pisálkové to označili za rozdávání trafik (i když pravda, ani ostatní náměstci
nepřišli zkrátka). Míša Kulička pro nemocnici dýchal, nakoupil pro ni krásné nové stroje,budoval a zadlužoval. A znovu vítězí – v pomyslné anketě o ředitele nejzadluženější nemocnice v zemi, s pěkným výsledkem, který přesáhl 100 miliónů korun.

Takový manažer nemohl po pár letech skončit jinak, než zase na ministerstvu, ve stejné funkci. Jenom ministr se změnil – byl to teď takový starší bratr – dělal všechno jako Míša Kulička, ale ještě o třídu brilantněji. Míša se má ještě co učit!Apropó učení, dovol krátkou odbočku, trpělivý čtenáři. Míša Kulička je totiž takřka renezanční vzdělanec. Před jménem se mu už skvělo magické MUDr., tak ho vylepšil ještě odzadu.Za státní peníze, z pozice náměstka, začal studovat ono dnes tak populární manažerské MBA. Daňový poplatník mu (jistě rád) přispěl skromnou částkou 180 tisíc korun. Nejvyšší kontrolní úřad tolik pochopení nemá a tvrdí, že peníze byly vyplaceny napřed a když Míša Kulička jako náměstek skončil, měl by je na základě vlastního písemného závazku vrátit.

Také zpředu si Míša Kulička jméno dozdobil. Habilitoval, čili stal se docentem. Někteří vlezlí novináři se zajímali, jak asi probíhá taková habilitace náměstka ministra, když většinu komise tvoří de facto jeho podřízení. Jeden člen komise, co zrovna nepatřil mezi ty státní,do novin prohlásil: „... že se páni profesoři báli, bylo zcela evidentní. Někteří se pak před hlasováním vytratili, nebo odevzdali neplatný hlas.“ Tak či onak, nadpoloviční počet hlasů Kulička dostal, neboť strach z odvolání, vyhození či upečení zaživa byl právě u větší poloviny profesorů zcela neléčitelný.
Zmínili jsme, že jeden kšeft století se Kuličkovi nezdařil, ale on, představ si to, ctěný čtenáři,dostal další šanci.Tentokráte chce vytvořit „naprosto unikátní pracoviště, které nemá v Evropě obdoby“ ve své rodné regionální metropoli. Blížily se volby, a tak vláda jeho příslušné strany na tento bohulibý skutek uvolnila miliardu korun jako základ s tím, že další peníze přijdou. Například zpoza oceánu za to, že se z českých pacientů stanou levní pokusní králíci.

Jaká je katarze našeho příběhu? Míša Kulička už podruhé na ministerstvu končí. Nový ministr je z jiného politického těsta. Jak jsi jistě pochopil, moudrý čtenáři, Míša Kulička je velký hříšník. Měl by se snad bát, že bude odhalen a usvědčen? Zkus hádat. Sedí. Už jsi blízko. Nikoliv v lochu. Ano, správně – v poslanecké sněmovně!

Citát závěrem:
„Kamaráde, určitě zajdi za Míšou Kuličkou a zeptej se ho, kdy časově hrozí nucená správa VZP. Je to fakt moc důležité.“
(Citát jistého XY, obviněného z nepěkných věcí, pocházející ze zprávy jistého pana plukovníka o prorůstání organizovaného zločinu do … raději zapomeňte kam.)
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 3.11.2006 23:45  144
Stejně mě ten Paroubek strašně sere.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 3.11.2006 23:44  143
Kubánská televize ukázala Fidela,který potvrzoval,že navzdory pomluvám je stále naživu.Nevím,jestli se jim povedlo mnoho lidí přesvědčit.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 29.10.2006 15:15  141
Zhruba před rokem shořelo na předměstích celé Francie cca 10 000 aut.Od té doby se začalo rvát do problémových předměstí další peníze,aby se tomu předešlo-podle všeho jsou to peníze vyhozené oknem-dnes začaly auta hořet znova.Jsem zvědavý,jestli se to rozroste do srovnatelných rozměrů.
Problém je v tom,že politická reprezentace nemá odvahu tenhle problém, řešit a popravdě se jí moc nedivím.
V minulosti existoval jeden Francouz,který velmi podobnou situaci vyřešil tím,že do lůzy začal střílet z děla.Dnešní humanističtí absolventi žurnalistických a filosofických fakult,kteří přímo cítí povinnost se s námi na stránkách tisku podělit o svůj pseudohumanistický názor na kdejakou volovinu,by byli překvapeni,jak dokonale a rychle lůza tomuto vzkazu porozuměla,narozdíl od pseudohumanistických řešení,spočívajících vždy jenom v vsugerování toho,že vinnen je ten,kdo vlastní auto(většinová společnost) a nikoliv žháři.
Ten člověk,který se na úplném počátku své kariéry nebál použít toho děla,se jmenoval Napoleon.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 28.10.2006 20:58  139
George Orwell-Poprava oběšenímGeorge Orwell-Poprava oběšením
Protože jsem odpůrce trestu smrti,nemohl mne neoslovit esej(vlastní zkušenost autora),který detailně popisuje popravu kdesi v Barmě.Celé to vlastně byla pro posádku věznice nepříjemná patálie-nic víc,nic míň.Mrzuté bylo,že zrovna ten den pršelo,mrzuté bylo,že na dvůr věznice vběhl v nevhodnou chvíli pes a přerušil popravu,že vězeň začal křičet a vydržel až do chvíle,než kat zatáhl za páku spouštěcí propadlo,takže si všichni oddychli,že strašný rámus přestal.Následně jsou všichni opravdu rádi,že „je hotovej“,a diskutuje se na téma,jaké jiné mrzutosti se odehrály u příležitosti jiných poprav,a dneska naštěstí ne:
Francis kráčel vedle velitele a řečnil: „Myslím, pane, že všecko proběhlo nanejvýš uspokojivě. Všecko šlo jako na drátkách. Vždycky to tak taky není - kdepak! Znám případy, kdy doktor musel pod šibenici a cuknout vězni nohama, aby konečně umřel. To je vskutku nechutné!"
„Kroutil se, co? To je nepříjemné," řekl na to velitel.
„Ale pane, je to ještě horší, když vzdorují! Vzpomínám si, jak jeden člověk se držel mříží jako klíště, když si pro něj přišli. Asi tomu nebudete věřit, pane, ale muselo na něj jít šest strážných, tři tahali za každou nohu, aby ho tamodtud dostali. Snažili jsme se mu domlouvat. .Kamaráde,' říkali jsme mu, jen považ, jakou bolest a nepříjemnost nám působíš!' Ale on ne a ne poslechnout! S tím byla opravdu potíž!"
Zjistil jsem, že se dost hlasitě směju. Všichni se smáli. Dokonce i velitel se smířlivě zašklebil. „Pojďte všichni, dáme si něco k pití," navrhl bodře. „Mám v autě láhev whisky. Myslím, že přijde vhod."
Prošli jsme velkou dvojitou bránou vězení na silnici. „Tahali ho za nohy!" vykřikl náhle barmský soudce a propukl v hlasitý smích. Všichni jsme se znovu začali smát. V tu chvíli se Francisova historka zdála neuvěřitelně směšná. Všichni jsme se společně napili, domorodci i Evropané dohromady jako přátelé. Mrtvý byl od nás sto metrů.


V celém eseji je ale podstatný jeden odstavec:
K šibenici to bylo asi čtyřicet metrů. Díval jsem se na holá hnědá záda vězně kráčejícího přede mnou… Přestože ho strážní pevně drželi za ramena, jednou trochu ukročil, aby se vyhnul louži.
Je to zvláštní, ale do té chvíle jsem si nikdy neuvědomil, co znamená zničit zdravého, sebevědomého člověka. Když jsem uviděl, jak vězeň ukročil, aby nešlápl do louže, pochopil jsem to tajemství. Tu nevýslovnou křivdu, když přetnete život v plné síle. Ten muž neumíral, byl živ zrovna tak, jako jsme byli živi my. Všechny orgány v těle mu fungovaly - střeva zpracovávala potravu, kůže se obnovovala, nehty rostly, tvořily se tkáně -, všechno to pilně pracovalo v posvátném bláznovství. Stále mu ještě porostou nehty, až si stoupne na propadlo, až bude padat vzduchem a bude už mu zbývat pouhá desetina vteřiny života. Jeho oči viděly žlutavý štěrk a šedé zdi a mozek si stále ještě pamatoval, předvídal, u važoval -uvažoval dokonce o loužích. On a my jsme byli skupinkou mužů, kteří spolu šli a viděli, slyšeli, cítili, chápali stejný svět;a za dvě minuty, náhlým zvratem osudu jeden z nás bude pryč - bude o jednu mysl méně, méně o jeden svět.

selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 28.10.2006 01:20  138
George Orwell-Farma zvířatExistují dvě opravdu známé knihy od Orwella,1984 a Farma zvířat.Farmy zvířat si cením více.
Tenoučká knížka ukazuje genezi komunistického systému,zjevně inspirovanou událostmi v Rusku,sepsaného ovšem ve formě bajky,což jí činí neuvěřitelně trefnou a vtipnou.Oč tedy jde: Panskou farmu,docela velkou farmu(Rusko),ale zastaralou,vlastní pan Jones(Car),v podstatě neschopný opilec.Na farmě je řada zvířat,mezi nimi prasata,ovce,koně,psi,holubi a jeden mrzutý osel.
Jednoho dne se zvířata sejdou ve stodole na schůzi,které předsedá starý kanec Major(Marx).Major vysvětlí zvířatům,že pochopil systém světa,ve kterém člověk vykořisťuje zvířata,která by udělala nejlépe,kdyby se vzbouřila a vyhnala pana Jonese.Na závěr naučí ostatní zvířata píseň Zvířata Anglie.
Za několik dní Major chcípnul a následně se zvířata skutečně vzbouřila a vyhnala pana Jonese.(Revoluce) vedení farmy se ujala prasata(komunisti).V následujícím ději se setkáváme tedy s těmito analogiemi:
Prasata-komunisti
Ovce-dav snadno manipulovatelných hlupáků
Kůň Boxer-nepříliš inteligentní,ale velmi pracovitý tvor,věřící prasatům
Psi-nemilosrdní zabijáci ve službách prasat(Čeka)
Osel Benjamin-mrzutý osel,který je však inteligentní a pamatuje si,co se kdy stalo

Prasata přejmenují Panskou farmu na Farmu zvířat a ujmou se organizace.Na stodolu namalují pravidla,které symbolizují nový společenský řád:
- Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel
- Každý, kdo chodí po čtyřech nohách je přítel
- Žádné zvíře nebude chodit oblečené
- Žádné zvíře nebude spát v posteli
- Žádné zvíře nebude pít alkohol
- Žádné zvíře nezabije jiné zvíře
- Všechna zvířata jsou si rovna.

Mezi prasaty jsou dvě vůdčí individuality: Napoleon(Stalin) a Kuliš(Trockij).Ti dva se nejsou schopni na ničem dohodnout.Spor nakonec vyhrává Napoleon,který vyžene Kuliše z farmy.Postupem doby se Kuliš stává neviditelným nepřítelem číslo jedna.Veškeré nezdary jsou sváděny na Kuliše a jeho agenty.Občas jsou odhalováni Kulišovi agenti,kteří se v procesech přiznávají ke spolupráci s Kulišem a jsou nemilosrdně zabíjeni.Paralelně s dějem se stává,že se na stodole občas,přes noc,změní nenápadně pravidla napsaná na stodole,například Žádné zvíře nebude spát v posteli s prostěradly.Dějem se prolíná velké množství analogií,které čtenáři,znalého dějin moderního Ruska a povšechně východního bloku nemohou zůstat nepovědomé.Nakonec se na stodole ukáže heslo Všechna zvířata jsi jsou rovna,ale některá jsou si rovnější.
Čím dál více je zřejmé,že původní idea revoluce se nezdařila,že jenom místo jedné vrchnosti byla dosazena jiná,ke všemu ještě o něco horší,než ta původní…

V celé knize se vyskytuje jenom jeden detail, v němž se Orwell mýlil:Prasata se dostala k moci,protože to byla na farmě nejinteligentnější.Pamětliv Jakeše se zdá,že v tomto ohledu byla skutečná historie ještě o něco zapeklitější,než si Orwell dokázal představit.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 26.10.2006 21:35  137
George Orwell-Jak jsem střílel slona V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí-to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát. Pracoval jsem jako subdivizní policejní důstojník ve městě, kde se bezúčelné, malé protievropské cítění projevovalo silně. Nikdo neměl dost odvahy na otevře¬nou vzpouru, ale jestliže šla evropská žena sama po bazaru, s velkou pravděpodobností jí někdo plivl betelovou šťávu na šaty. Jako policejní důstojník jsem byl zjevným terčem a su¬žovali mě, kdykoli to bylo jen trochu možné. Když mi mrštný Barmánec nastavil na fotbalovém hřišti nohu a rozhodčí (jiný Barmánec) dělal, že nic neviděl, dav zařval odporným smí¬chem. A to se nestalo pouze jednou. Nakonec si ty výsměšné všudypřítomné žluté tváře mladíků a nadávky, které mi uštědřovali, když jsem se ocitl v bezpečné vzdálenosti, pěkně pohrály s mými nervy. Mladí buddhističtí knězi byli ze všech nejhorší. Ve městě jich bylo několik tisíc a nikdo z nich zřej¬mě neměl na práci nic jiného než stát na nároží a pošklebovat se Evropanům.

Tohle vše člověka mátlo a vyvádělo z rovnováhy. Neboť tou dobou už jsem si udělal v hlavě jasno a bral jsem imperi¬alismus jako zlo, a čím dříve bych se zbavil svého zaměstnání a přestal s tím mít něco společného, tím lépe. Teoreticky -a samozřejmě tajně-jsem byl stoprocentně pro Barmánce a stoprocentně proti jejich utlačitelům, Britům. Pokud šlo o práci, kterou jsem vykonával, nenáviděl jsem ji víc, než snad mohu vylíčit. V takovém zaměstnání vidíte špinavou práci impéria zblízka. Ubohé vězně namačkané ve smrdutých klecích vězení, sinalé, zastrašené tváře odsouzenců s dlouho¬dobými tresty, zjizvené hýždě mužů, kteří dostali výprask bambusovou holí- to vše na mě doléhalo a budilo ve mně nesnesitelný pocit viny. Ale nedokázal jsem si to srovnat v hlavě. Byl jsem mladý, neměl jsem dostatečné vzdělání a musel jsem se potýkat se svými problémy pouze mlčky, tak jako každý Angličan na Východě. Nevěděl jsem ani, že Brit¬ské impérium umírá, tím méně, že je ještě o hodně lepší než ta mladší impéria, která ho měla nahradit. Jediné, co jsem věděl, bylo, že jsem zůstal někde na půl cesty mezi nenávistí k impériu, jemuž jsem sloužil, a svým vztekem na ty zlovolné bestie, které se mi mou práci snažily znemožňovat. Jedna část mé mysli brala britskou nadvládu za nezlomnou tyranii, za něco, čím byla in saecula saeculorum svázána vůle porobe¬ných národů. Druhá část si myslela, že největší radostí na světě by bylo propíchnout buddhistickému knězi břicho ba¬jonetem. Takové pocity jsou normálními vedlejšími produkty imperialismu. Zeptejte se na to kteréhokoli anglo-indického úředníka, pokud ho zastihnete mimo službu.
Jednoho dne se stalo něco, co mě nepřímo osvítilo. Sám o sobě to byl jen drobný incident, ale poskytl mi lepší náhled na povahu imperialismu, než jsem dosud měl. Osvětlil mi skutečné pohnutky, jimiž se řídí chování despotických vlád. Jednou časně ráno mi zatelefonoval zástupce inspektora po¬licejní stanice na druhém konci města, že nějaký slon ničí bazar. Nemohl bych tam přijet a něco s tím udělat? Nevěděl jsem, co by to tak asi mohlo být, ale chtěl jsem vidět, co se děje, takže jsem nasedl na poníka a vydal se tam. Vzal jsem si pušku, starou winchesterovku, která byla na zabití slona příliš malá, ale řekl jsem si, že by ho mohl odstrašit ten rámus. Barmánci mě stavěli cestou a povídali mi o tom, co slon pro¬vádí. Nebyl to samozřejmě divoký slon, ale ochočený, na kterého přišla říje. Byl na řetězu, jako ochočení sloni vždycky jsou, když na ně má přijít říje, ale předešlé noci řetěz přetrhl a utekl. Jeho mahaut, který jediný by ho mohl v tom stavu zvládnout, se vydal za ním, ale nesprávným směrem, a byl teď dvanáct hodin cesty odtamtud. Ráno se slon náhle znovu objevil ve městě. Barmánci neměli žádné zbraně a byli proti němu naprosto bezmocní. Už se mu podařilo zničit bambusovou chýši, zabít krávu, zporážet stánky s ovocem a sežrat jejich obsah. Také potkal malý městský náklaďák s odpadky, a když řidič vyskočil a vzal nohy na ramena, slon vozidlo převrátil a hrubě s ním naložil.
Barmánský zástupce policejního inspektora a nějací indič¬tí policisté už na mě čekali ve čtvrti, kde slona viděli. Byla to velice chudá čtvrt', takový labyrint špinavých bambusových chatrčí zastřešených palmovým listím, klikatě se táhnoucí po strmém úbočí kopce. Vzpomínám si, že bylo podmračené dusné ráno na začátku období dešťů. Začali jsme se vyptávat lidí, kam asi slon šel, a jako vždy jsme z nich nedostali žád¬nou konkrétní informaci. Takhle to chodí na Východě stále, z určité vzdálenosti se všechno jeví jasné, ale čím víc se blí¬žíte k místu události, tím víc se věci zamlžují. Někteří říkali, že slon šel jedním směrem, jiní říkali, že se vydal opačným, někteří dokonce prohlašovali, že o žádném slonu ani neslyše¬li. Už jsem téměř došel k závěru, že celá ta historka je snůška lží, když jsme uslyšeli blízko nějaký křik. Ozývalo se vyd쬚ené volání: „Jdi pryč, dítě! Okamžitě jdi pryč!“ a nějaká stará žena s proutkem v ruce vyšla zpoza chatrče a divoce jím má¬vala, aby zahnala hlouček nahých dětí. Za ní šly další ženy, hlasitě mlaskaly jazykem a vykřikovaly, zcela zřejmě tam bylo něco, co děti neměly vidět. Šel jsem za chatrč a v blátě uviděl ležet mužskou mrtvolu. Byl to Ind, černý drávidský kuli, téměř nahý, mrtvý teprve pár minut. Lidé mi vysvětlili, že slon se náhle objevil na rohu chatrče, chytil ho chobotem, jednou nohou mu šlápl na záda a tlačil ho do země. V období dešťů byla půda měkká a kuli svým obličejem vyhloubil pří¬kop čtvrt metru hluboký a dva metry dlouhý. Ležel na břiše s rozhozenýma rukama a hlavou vykroucenou do strany. Tvář měl celou od bahna, oči doširoka otevřené, zuby obnažené v děsivém šklebu nesnesitelného utrpení. (Mimochodem, ni¬kdy mi netvrďte, že mrtví mají vyrovnaný výraz. Většina mrtvol, které jsem viděl já, vypadala ďábelsky.) Noha toho velkého zvířete stáhla kůži z jeho zad tak hladce, jako když se stahuje králík. Hned jak jsem uviděl mrtvého muže, vyslal jsem sluhu do blízkého domu jednoho přítele, aby mi tam vypůjčil pušku na slony. Poníka už jsem poslal zpět, protože jsem nechtěl, aby začal šílet strachy, až ucítí slona, a sho¬dil mě.
Sluha se za pár minut vrátil s puškou a pěti náboji a mezi¬tím dorazili nějací Barmánci se zprávou, že slon je na rýžo¬vých polích pod kopcem, pár set metrů odtud. Když jsem vyrazil, prakticky veškeré obyvatelstvo té čtvrti vyšlo ze svých chatrčí a vydalo se za mnou. Uviděli pušku a všichni vzrušeně vykukovali, že se chystám slona zastřelit. Slon je příliš nezajímal, dokud jim pouze ničil domovy, ale teď, když měl být zastřelen, to byla jiná. Považovali to tak trochu za zábavu, jako dav Angličanů; krom toho chtěli jeho maso. Měl jsem z toho poněkud nepříjemný pocit. Nezamýšlel jsem slo¬na zastřelit - poslal jsem si pro pušku jen proto, abych se mohl v případě potřeby bránit - a člověka vždycky znervóz¬ní, když jde za ním dav. Šel jsem z kopce s pocitem i vzezře¬ním hlupáka, pušku přes rameno a v patách za mnou se strkala stále početnější armáda lidí. Dole pod kopcem, když jste se dostali dál od chatrčí, se táhla vyštěrkovaná silnice a za ní na vzdálenost asi kilometru bažinatá rýžová pole, zatím ještě nezoraná, ale rozbahněná prvními dešti a posetá divokými travinami. Slon stál asi osmdesát metrů od silnice, levým bokem k nám. Přibližujícího se davu si ani nepovšiml. Vy¬trhával chomáče trávy, otloukal si je o nohy, aby je zbavil hlíny, a pak si je ládoval do huby.
Na silnici jsem se zastavil. Jakmile jsem uviděl slona, vě¬děl jsem naprosto jistě, že bych ho neměl zastřelit. Zastřelit užitkového slona je vážná věc - srovnatelná se zničením ob¬rovského a drahého stroje - a člověk by to samozřejmě ne¬měl dělat, pokud se tomu lze vyhnout. Z dálky, jak se míru¬milovně pásl, nevypadal slon o nic nebezpečněji než kráva. Tehdy jsem si pomyslel a myslím si to i dnes, že jeho záchvat říje už pomíjel; v tom případě by se neškodně procházel, dokud by si pro něj nepřišel jeho mahaut a nechytil ho. Navíc jsem ho ani trochu nechtěl zastřelit. Řekl jsem si, že ho budu nějakou dobu pozorovat, abych se ujistil, že se znovu nerozzuří, a pak půjdu domů.
Ale vtom jsem pohlédl přes rameno na dav, který mě ná¬sledoval. Byl obrovský, nejméně dva tisíce lidí, a stále rostl. Zatarasil silnici na dlouhou vzdálenost oběma směry. Podíval jsem se na to moře žlutých tváří nad křiklavým šatstvem -tváře šťastné a vzrušené tou zábavou, všechny jisté tím, že slon bude zastřelen. Dívali se na mě, jako by se dívali na kouzelníka, který se chystá provést nějaký trik. Neměli mě v lásce, ale s tou magickou puškou v ruce jsem jim momen¬tálně stál za to, aby mi věnovali pohled. A já jsem si náhle uvědomil, že budu nakonec muset slona zastřelit. Ti lidé to ode mě očekávali a já jsem byl nucen to udělat. Přímo jsem cítil, jak mě vůle každého z těch dvou tisíc lidí neodolatelně postrkuje vpřed. A právě v tu chvíli, když jsem tam tak stál s puškou v ruce, jsem poprvé pochopil prázdnotu a zbyteč¬nost nadvlády bělochů na Východě. Stál jsem tam, běloch s puškou, před davem neozbrojených domorodců - zdánlivě tedy hrdina celé akce, ale ve skutečnosti jsem byl jen směšnou loutkou, kterou postrkovala vůle těch žlutých tváří za mnou. V tu chvíli jsem pochopil, že když se běloch stane tyranem, ničí svou vlastní svobodu. Stane se z něj prázdná, pózující figura, konvenční postava sáhiba. Musí vypadat rozhodně, musí vědět, co chce, a dělat určité věci. Abych s puškou v ru¬ce ušel celý ten kus cesty s dvěma tisíci lidmi za sebou a pak se zase slabošsky vytratil a nic neudělal - ne, to prostě nešlo. Ten dav by se mi vysmál. A celý můj život, život každého bělocha na Východě byl jedním dlouhým zápasem o to, aby se nám nesmáli.
Jenže já jsem slona nechtěl zastřelit. Díval jsem se, jak si otlouká chomáč trávy o kolena, s tím svým ustaraným babičkovským výrazem, typickým pro slony. Připadalo mi, že zastřelit ho by byla vražda. V tom věku už jsem nebyl nijak úzkostlivý, pokud jde o zabíjení zvířat, ale nikdy jsem nezastřelil slona a nikdy jsem ho nechtěl zastřelit. (Tak nějak je zřejmě vždycky horší zabít velké zvíře.) Krom toho bylo třeba vzít v úvahu vlastníka toho zvířete. Živý slon měl hodnotu alespoň sto liber; mrtvý by měl cenu klů - možná pět liber. Ale musel jsem jednat rychle. Otočil jsem se na nějaké zku¬šeně vyhlížející Barmánce, kteří byli na místě, už když jsme dorazili, a zeptal se jich, jak se slon choval. Všichni tvrdili totéž: pokud ho necháte na pokoji, nevšímá si vás, ale mohl by zaútočit, jestliže byste se přiblížili.
Bylo mi naprosto jasné, co mám udělat. Měl jsem popojít řekněme do vzdálenosti pětadvaceti metrů od slona a vyzkou¬šet si jeho chování. Kdyby zaútočil, střílel bych, pokud by si mě nevšímal, bylo by bezpečné nechat ho, dokud si pro něj nepřijde mahaut. Ale také jsem věděl, že nic takového neudě¬lám. Z pušky jsem nestřílel dobře a půda byla tak rozměklá, že by se člověk bořil na každém kroku. Kdyby slon zaútočil a já se netrefil, měl bych asi takovou šanci jako žába pod parním válcem. Ale ani tehdy jsem nemyslel nijak zvlášť na svou vlastní kůži, ale na ty bdělé žluté tváře za sebou. Neboť ve chvíli, kdy mě sledoval celý ten dav, jsem se nebál tak, jak bych se bál, kdybych byl sám. Před „domorodci" se běloch nesmí bát, a tak se většinou nebojí. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že kdyby se stala nějaká chyba, těch dva tisíce Barmánců by vidělo, jak mě slon pronásleduje, chytí, udupe a udělá ze mě šklebící se mrtvolu jako z toho Inda na kopci. A pokud by se to stalo, bylo zcela pravděpodobné, že by se někteří smáli. To by nešlo. Zbývala pouze jedna možnost. Nacpal jsem ná¬boje do zásobníku a lehl si na silnici, abych mohl lépe zamířit.
Dav se velice ztišil a z nesčetných hrdel se vydral hluboký, tichý a šťastný vzdech, jako když se v divadle konečně zved¬ne opona. Nakonec se jim přece jen dostane trocha té zábavy. Puška byla nádherná věcička německé výroby s vlasovým křížem na hledí. Tehdy jsem nevěděl, že když člověk střílí slona, má mířit, jako by se snažil přetnout pomyslnou čáru mezi jedním a druhým uchem. Jestliže slon stál k nám bo¬kem, měl jsem tudíž mířit přímo na díru v uchu. Ve skuteč¬nosti jsem zamířil tak deset centimetrů před ni v domnění, že mozek bude trochu víc vpředu.
Když jsem zmáčkl spoušť, neslyšel jsem ránu, ani neucítil zpětný náraz pušky - to se nestává, když střela najde svůj cíl -, ale uslyšel jsem ďábelský jásot, který se ozval z davu. V tom okamžiku, člověk by řekl ve chvilce příliš krátké i na to, aby tam střela doletěla, se slon záhadně, strašlivě proměnil. Ani se nepohnul, ani nepadl, ale změnila se každá linie jeho těla. Najednou vypadal, jako by ho stihla mrtvice, byl celý scvrklý, strašně starý, jako by ho ta hrozná kulka paralyzovala, aniž ho srazila k zemi. Konečně, po chvíli, která mi připadala velice dlouhá - řekl bych, že to mohlo být pět vteřin -, bez¬vládně klesl na kolena. Z huby mu začaly téct sliny. Jako by se ho zmocnila nepředstavitelná stařeckost. Připadal mi, jako by mu bylo tisíc let. Znovu jsem vystřelil na stejné místo. Po druhém výstřelu nepadl, ale se zoufalou pomalostí se vyškrá¬bal znovu na nohy, stál tam celý vysláblý, ale vzpřímený, nohy mu podklesávaly, hlava padala. Vystřelil jsem potřetí. Po tom výstřelu už se složil. Bylo vidět, jak bolest otřásla celým jeho tělem a vyrazila mu poslední zbytky síly z nohou. Ale i při tom pádu jako by se na okamžik ještě zvedl, protože jak pod ním podklesly zadní nohy, zdálo se, že se vztyčil do výše, jako když se hroutí skála, a chobot se vymrštil k obloze jako strom. Zatroubil - poprvé a naposled. A pak se svalil, břichem ke mně a zadunělo to tak, že se skoro třásla i zem, na níž jsem ležel.
Vstal jsem. Barmánci už se hnali kolem mě přes bahnisko. Bylo jasné, že slon už se nezvedne, ale nebyl ještě mrtvý. Rytmicky dýchal dlouhými chrčivými zvuky, celá ta mohyla jeho boku se bolestně zvedala a zase klesala. Hubu měl do¬kořán - viděl jsem až do hlubin jeho růžového krku. Dlouho jsem čekal, jestli umře, ale dech neslábl. Nakonec jsem vy¬pálil dva zbývající náboje do místa, kde jsem si myslel, že musí mít srdce. Hustá krev se z něj valila jako červený samet, ale pořád ještě neumřel. Jeho tělo sebou neškublo, když ho zasáhly kulky, dál zmučeně dýchal. Umíral velice pomalu a s děsivou bolestí, ale v nějakém světě vzdáleném ode mě, kde už mu ani další kulka nemohla ublížit. Cítil jsem, že musím tomu strašlivému zvuku učinit konec. Připadalo mi příšerné vidět, jak tam to velké zvíře leží, nemá sílu se po¬hnout, ale ani sílu zemřít a já nejsem schopen ho vyřídit. Poslal jsem pro svou malou pušku a pálil jsem mu kulku za kulkou do srdce a do hrdla. Jako by ho ani nezasáhly. Zmu¬čený dech pokračoval pravidelně jako tikání hodin.
Nakonec už jsem to nemohl vydržet a šel jsem pryč. Poz¬ději se mi doneslo, že mu trvalo půl hodiny, než umřel. Ještě než jsem odešel, Barmánci už sem přicházeli s dlouhými noži a kbelíky a pak jsem se dozvěděl, že do odpoledne okrájeli jeho tělo skoro na kost.
Potom samozřejmě následovaly nekonečné diskuse o za¬střelení toho slona. Majitel zuřil, ale byl to jenom Ind a ne¬mohl nic dělat. Krom toho z právního hlediska jsem učinil správně, protože vzteklý slon se musí zastřelit stejně jako vzteklý pes, pokud se jeho majiteli nepodaří ho zvládnout. Mezi Evropany se názory různily. Ti starší říkali, že jsem udělal správně, mladší tvrdili, že je strašná škoda zastřelit slona za to, že zabil kuliho, protože takový slon má větší cenu než nějaký zatracený kuli. A tehdy jsem byl rád, že ten kuli byl zabit. Podle zákona jsem byl v právu, poněvadž to byl dostatečný důvod k tomu, abych slona zastřelil. Často mě napadlo, jestli někdo z těch ostatních lidí pochopil, že jsem střílel pouze proto, abych ze sebe neudělal hlupáka.
1936


selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 26.10.2006 21:34  136
George Orwell napsal za svůj život jednu brilantní knihu a dva brilantní eseje.I kdyby za celý svůj život nenapsal nic jiného,vysloužil si těmito texty můj nehynoucí obdiv.Oba dva eseje jsem zde už kdysi uveřejnil,a udělám to nyní znovu,ovšem dovolím si k nim komentáře.
První z těchto dvou esejů,který mám radši,se jmenuje Jak jsem střílel slona.(Shooting An Elephant)Je to nejspíš nejgeniálnější politický text,který jsem kdy četl, a ovšem se dá extrapolovat nejen na důvody chování despotických vlád,jak to Orwell v textu činí,nýbrž na chování každého z nás.
Kdyby se kdokoliv jiný snažil popsat,proč je pro nás tak často zcela nepřijatelné ztratit tvář a proč jsme ochotni za její neztracení mnohdy platit velkou cenu,možná by popsal tlustou knihu,stejně by to nepopsal tak dobře jako to Orwell dokázal na několik stranách.

Anglicky zde.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 25.10.2006 19:25  135
Případ nezvěstného poslance Pohanky má zatím všechny znaky zdařilého kabaretního čísla.Jsem zvědavej,jestli zpoza opony nevystoupí kouzelník a nevytáhne poslance z klobouku za uši.
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 24.10.2006 23:55  134
Luděk Pachman–Boha nelze vyhnatJedna z knih,která mne hodně ovlivnila,popisuje příběh člověka,který se jako mladík v poválečné euforii stal komunistou a dokonce to dotáhl-na svůj věk-do poměrně vysoké funkce šéfa vzdělávání při odborech.
Striktně životopisná kniha ukazuje genezi komunisty té doby a toho věku.Autor byl za první republiky postižen hospodářskou krizí-například v té době měl jenom jedny boty a pokud ty byly u ševce v opravě,musel doma bosý čekat,až mu je někdo přinese nazpátek.Za války byl trochu činný v odboji a po pádu třetí říše začala jeho oslnivá kariéra.
Pro nevěřícího člověka,jako jsem já,je následující část knihy pro mne nejzajímavější.Popisuje totiž,jak vnímal padesátá léta.Dnes,když se díváme na projevy prokurátora Urválka při procesu s „nepřáteli lidu“,jako například Miladou Horákovou,vidíme naprostou absurdnost a klademe si otázku,zdali jim mohl někdo v těch letech věřit.Zjišťujeme,že Pachman věřil.Neměl sice,vzhledem k pracovnímu zaneprázdnění,čas nad tím nějak hlouběji bádat,nicméně i absurdnímu věřil bez váhání.Přitom,pokud byl sám svědkem nějakého podobného příkoří ve svém okolí,zasáhnul.Například v odborech v jeho blízkosti dělala žena,která byla ve skutečnosti ruskou kněžnou,jejíž rodina se dostala do Československa po bolševické revoluci a postupem doby se stala zcela nemajetnou.Mnoho lidí požadovalo ji vyhodit“pro nemožný třídní původ“,Pachman se ji však opakovaně zastal.Nikdy ho přitom nenapadlo,že obvinění z monstrprocesů by mohla být stejně nepravdivá.
Na začátku knihy je míněno,že již za války se setkal s marxistickou filosofií-dialektickým materialismem,ve spisku,který na 25 stranách byl schopen vysvětlit všechny zákonitosti světa.Bezvýhradné a nekritické přijetí tohoto 25stránkového moudra je další,stejně fascinující stránkou věci.Přitom,Pachman sám byl bezpochyby naprosto inteligentní osobností,vždyť v průběhu svého života se stal sedminásobným mistrem republiky v šachu,hrál na světové úrovni a byl opakovaně schopen porazit mistra světa.
Roku 52 končí jeho angažmá ve vedení odborů,kde se postupem doby stala atmosféra kvůli čistkám nedýchatelná. a odchází se věnovat šachu profesionálně.Cestuje po světě,čte populární knihy o fyzice a díky tomu začíná pochybovat o dialektickém marxismu.Vždyť „diamat“ ve své původní verzi nepřipouštěl například teorii relativity.V roce 68 se stává vášnivým zastáncem reformního kurzu,a ještě po pádu Dubčeka objíždí všemožné besedy ve snaze zastavit nezastavitelné.Není tedy divu,že se záhy dostává do kriminálu,kde následuje pokus o sebevraždu a následně uvěří v boha.
Následuje,z mého pohledu,méně zajímavá část knihy-popisující situaci v disentu a úvahy o bohu.

O autorovi
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 28.9.2006 17:45  133
Dnes jsem v nejmenovaném kostele v Praze spatřil nevídanou sochu-Nudícího se Ježíše.Musel být barokním umělcem zachycen těsně před ukřižováním,protože měl už na hlavě trnovou korunu.Seděl,hlavu v trnové koruně opřenou o ruku a celý výjev budil dojem,jako by si říkal:"Ježíšmarjá,to ukřižování je ale nuda,nemohli by s tím kapánek pohnout?!"
selit selit Jen jedno jest jisté - post coitum omne animal triste! 24.9.2006 21:07  132
V Praze jsem viděl plakát kandidátky do Senátu Libuše Barkové.Stálo na něm:"O mne se můžete opřít."
Zajisté správné heslo,vždyť například takový Stanislav Gross by jistě mohl vyprávět!

[ 385 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt