Sebevražda je velmi zajímavé téma s mnoha rovinami a úhly pohledu. 1) Schválením sebevraždy pro svou osobu jí zákonitě musí tento schválit i pro ostatní. Problém nastane tehdy pokud jde o lidi citově blízké, kde po vykonání aktu může kdokoliv pociťovat odpovědnost a vinu, podobně jako při vraždě. Svědomí je potvora. 2) V případě volby tohoto způsobu odchodu hodně velkou roly hrají vnější a vnitřní vlivy. Pokud jde o akt čirého zoufalství, tak z duchovního hlediska to může duši velmi poškodit, protože v Bardu, nebo-li posmrtném stavu se strachy stávají mnohem hmotnějším ( duše se jim hmotově přiblíží). Jde-li však o formu útěku před protivníkem a tedy poslední rozumné řešení, kdy nemusí jít o strach. Ale třeba jen o dodržení velmi vysokých duchovních principů ( př.: neubližuj). Pak už nemusí jít o nijak duchovně tragickou situaci. Jediný život který dotyčný vzal je také jediný, který opravdu může nahradit. Případný protivník však rozhodně nebude s takovým řešením souhlasit. A dle své povahy se bude chtít pomstít na někom jiném. Na příbuzných, nebo alespoň na mrtvole dotyčného či jen zabránit, aby se o to nikdo další ani nepokusil. A to tím větší měrou, čím více si chtěl na dotyčném za jeho života zchladit svou nenávist. Zde pramení většina oficiálních zákazů a opatření proti sebevraždám a to jak církevních, tak i světských. Je zbytečné trestat mrtvolu, když i pro tu duši nic neznamená a není s ní už nijak svázaná. 3) Jde o akt známý v některých společnostech, kterým dotyčný chrání svou vlastní rodinu před pohanou ze svého selhání. V těchto společnostech tento typ odchodu není odsuzován, ale musí k němu být oficiální dovolení vysoce postavené osoby. Mnohdy jde o šlechtice, nebo vládce a téměř se nedotýká nejnižších vrsev. 4) Jde o ukončení velkého fyzického utrpení z těžké nemoci a touha zbavit se bolesti. Zdá se mi dost nesmyslné přesvědčovat takového člověka o chybě v jeho rozhodnutí, když není ani léku který by mu pomohl. Ale i zde platí to co jsem psal na začátku. 5) Je-li člověk opravdu svobodný a to hlavně z duchovního hlediska, těžko mu může kdokoliv jeho rozhodnutí zazlívat, musí být však schopen zvážit a posoudit opravdu všechny následky, aby si byl vědom co všechno tím způsobí, sobě i ostatním. Není-li to tak, pak ovšem veškerá odpovědnost za všechny činy takového člověka plně padají na hlavu toho, komu tento patří. A dotyčný je v podstatě bez viny. |