Ano, já jsem s obrem hovořil...trochu zpět k pokořeza sebe mohu říci, že pokora může mít různé významy a mne napadají dva extrémy, o kterých bylo již mluveno.
A) lidé shledávají někoho pokorným, či nepokorným. A dávají mu na jevo jaký by měl, či neměl být. Posuzují jeho samotného či jeho chování podle vnějšího zdání a zažitých norem a šablon. Tohle je vyjádření pokory (či úcty, coby blízké příbuzné...) a tohle NENÍ vyjádření pokory (respektive úcty...). Podíváme-li se na celou věc z patřičného nadhledu, pak pojem pokory skutečně je používán jako forma nátlaku a manipulace systémem jako cukr a bič. Moralizováním vědomým i nevědomým. nedostatek pokory je hřích a je to trestuhodné.... Tento přístup k pokoře je společensky latentně zažitý. A je to to první (a často taky jediné), s čím se člověk-dítě setká při výchově. Být pokorným je cosi, co je vyžadováno (nebo dokonce autoritativně nařízeno) od okolí,ne-li dokonce od Boha a pokud se chceme vyhnout nepříjemnostem od vychovávajícího okolí, tak jej musíme přesvědčit, že alespoň formálně splňujeme a naplňujeme CIZÍ PŘEDSTAVY O POKOŘE.
S tímto fenoménem se můžeme vyrovnávat různým způsobem. Zase vyberu dvě nejextrémnější cesty. A1) Stotožnění se s touto představou Přijmeme toto divadlo a hrajeme ho co nejlépe, jak umíme. Jako hodné dětičky, které za svoji snahu dostanou lízátko. Přesvědčujeme sami sebe a potažmo své okolí, jak je to skvělé a výhodné, co to všechno přináší. A lezeme do zadku všemu, co takovýto svět popisuje, včetně náboženských představ.
A2) OPOZICE. Vzbouříme se vůči takovéto pokoře. Paradoxem je, že tato reakce je vlastně Stotožněním. Nejprve se s touto představou pokory stotožníme a protože nám nevyhovuje a svazuje nás, (nevíme s i s ní rady...) tak se vůči ní stavíme na zadní. Jsme v její moci, i když se snažíme sami sebe přesvědčit o opaku. Když někdo mluví o pokoře, je to pro nás jako červený hadr pro býka. A jsme-li dost vnímaví a trpěliví, potvrzujeme si, že máme pravdu a onen mravokárce pokory sám na sebe proflákne, jak káže vodu, zatímco pije víno. Ano, postoj A1 téměř neodvratitelně vede do jedné z nesčetných forem falešné pokory - převlečené pýchy.
B) Pak je tu druhá, zcela odlišná představa o pokoře. A jsem na rozpacích, jak ji přiblížit. Protože, tahle pokora není nic vynuceného morálkou, není vyjádřením vlastní připosranosti cizím představám o pokoře. Není vynucena násilím vůči sobě. Nemá za úkol sbírat kladné body od okolí. Neohromuje druhé, nechce být chválena. Nepotřebuje sama sebe obhajovat. Je spontánní. Vychází ze srdce. Je jako tichá melodie, kterou zaslechneme, když prostě nastavíme větší citlivost vlastním uším. Vychází z nás samotných a je vlastním intimním prožitkem. Je to odhalený poklad, který si vychutnáváme a nepotřebujeme za něj něco kupovat, protože již teď máme vše.
Prostě je. Je odleskem naší vnitřní lásky. Vyjádřením naší duše. Skrze ní prožíváme sami sebe a máme-li odvahu si to připustit...tak prožíváme i skutečného Boha. Tuto představu nás okolí nenaučí. Často k ní přijdeme, jako k poslednímu útočišti, kdy divadelní frašky vycházející z A1 či A2 jsou již neúnosné...
rezumé: různé významy pokory :-)
a) produkt naší mysli (sloužíme, či naopak bojujeme při naplňování autoritativních cizích představ o pokoře)
b) spontánní projev našeho srdce (který tu prostě je a my se mu dle našich současných schopností umíme otevřít,pakliže se pro něj rozhodneme, který ale nelze si přikázat a násilně vnutit)
|
Registrace nového uživatele 
