klub SnyKdyby měl někdo málo písmenek ke čtení, vkládám zase jeden návrat do kategorie školních snů.
Sbírala jsem se na první den nového semestru, samozřejmě jsem opět nestíhala, takže snídani jsem místo snědení jen naházela do tašky. Na další zpestření jsem si vzpomněla těsně před odchodem: vždyť já mám vlastně dítě! Kde je? Už jsem ho nějakou dobu neviděla. Máma mi pomohla nebohého kojence najít, byl odložený někde na skříni, špinavý a hladový, ale jinak kupodivu v pořádku. Honem honem opucovat, nakrmit, a mezitím jsem lustrovala rozvrh, jestli vůbec má smysl na první hodinu ještě chodit.
První lekce v rozhvrhu byla označená MAX, netušila jsem, co je náplní, ale byla to dvouhodinovka jednou za dva týdny, asi by bylo škoda ji vynechat. Ještě mi hlavou prolítla myšlenka, že se možná střídají sudé/liché týdny s druhou paralelkou, takže bych se mohla přehodit a začít chodit až od příštího týdne, ale nevěděla jsem to jistě; koneckonců to byl už poslední ročník a možná nás už ani nezbylo tolik, abychom dvě paralelky naplnili.
Takže jsem se sebrala a vyrazila. Už skrz dveře učebny jsem zaslechla hlas Matta Bellamyho, zpíval opravdu na MAX a já jsem začala chápat, že tady se po nás bude chtít umělecký výkon.
Tiše jsem vklouzla na volné místo v lavicích. Produkce skončila, teď se zadávala semestrální práce. Začala jsem se domlouvat se svou sousedkou v lavici, a najednou se vedle zjevila ještě spolužačka z gymplu, ani jsem netušila, že tu má být taky. Týmy měly být tříčlenné, výborně, sestava by byla hotová. Spolužačka hned zkušeně navrhla, abych se ujala baskytary (budu muset hodně zavzpomínat, ale smysl to dává), sama se kupodivu nehrnula zpívat, ale zvolila si kytaru, zpěv tedy zbyl na mou sousedku.
Začala jsem se shánět po poznámkách ze zmeškaného začátku hodiny. Sousedka měla zapsáno jen pár vět, chtěla jsem si je opsat, ale nastaly tradiční potíže: pisadla nepsala, písmenka se mi pletla. Zbytek třídy se zatím shlukl v zadní části učebny, kde se promítalo jakési instruktážní či inspirativní video. |