Stanislav Češka: Případ podivného gombíkutož tak:
autor, ač není historik, má nepochybně široké znalosti o reáliích Velké Moravy. A nebojí se o ně podělit. Ale to je na dobrou detektivku bohužel málo. V čem je problém?
Tak za prvé:
autor je z těch, kteří tam, kde by stačilo slovo, použijí větu a kde by stačila věta, použijí souvětí, za něž by se nemusel styděl ani Hrabal. Navíc rád vysvětluje a popisuje a dost se při tom opakuje. Takže se na str. 7 dočteme, že:
Podle oblečení bylo zřejmé, že muž před bazilikou je velmi majetný.
a poté na str. 8 dojdeme k tomuto:
Bylo zřejmé, že muž před bazilikou je majetný a vlivný velmož.
a jen o odstavec výše se píše:
I když byl muž před bazilikou velice starý, bylo z jeho vzpřímeného a pevného postoje zřejmé, že přes svůj pokročilý věk ještě není nemohoucím starcem....
A nám je hned zřejmé, že tu měl redaktor řádit s červenou tužkou. Když pak čtete dál, začnete pochybovat o tom, že to před vydáním vůbec někdo přečetl. Autor totiž nedokáže poskládat větu, aniž by ji neproložil informací o tom, že to či ono hlavní hrdina kníže Slavomír znal, či věděl, či tušil...
str. 37
Když bylo slunce na vrcholu svého putování, dorazili k brodu přes říčku, kterou místní nazývali, jak Slavomír věděl, jménem Cézava.
str. 38
Odpoledne už pokročilo, když dojeli k říčce, která už je měla dovést až ke starigradskému hradišti, a která měla dvě jména, jak si Slavomír pamatoval ze svých dřívějších cest do tohoto kraje.
str. 49
Jak Slavomír dobře věděl, tomu kraji neřekl nikdo jinak než Železné hory.
str. 50
Starigrad takový, jak jej znal Slavomír, vznikal ve třech fázích.
za druhé:
reálie jsou jedna věc a i když vás otravné popisy cesty vážně nudí, alespoň můžete věřit, že autor svou Velkou Moravu (a její řeky) zná. Co je ale velký problém, to je psychologie postav žijících v roce 862 v raně křesťanské době. Češkovy postavy totiž jednají, mluví a uvažují jako lidé žijící v našem století.
str. 69
Slavomír se musel přes vážnost chvíle pousmát. Bylo mu jasné, že teď musí pátrání chvíli počkat, protože Erik, svíraný obavami z ďábla a skřetů, by mu moc platný nebyl. "Ale jdi ty strašpytle. Tahle říčka se jmenuje Ďáblova, protože cestou sem protéká údolím, kterému se také říká Ďáblovo."
Erik vážně namítl: "No tak vidíš, Slavomíre. A to údolí jistě nedostalo svoje jméno jen tak. Jistě tam vládnou termné síly. A možná právě teď ty temné síly ukázaly svoji moc. Možná si je chádák Jaroslav nějak poštval proti sobě."
Slavomír pobaveně pozoroval svého statného přítele. Jeho jindy hrdě napřímená postava byla v blízkosti mrtvého knížete, ležícího na břehu Ďáblovy říčky, tekoucí z Ďáblova údolí, najednou ohnutá v ramenou a Erik se plný obav rozhlížel kolem.
Slavomír se dal s mírnou ironií do vysvětlování. "To údolí, jak vím, dostalo své jméno kdysi dávno díky takovým myslitelům, jako jsi ty."
...
Když jsem však mluvil o těch myslitelích, ti to údolí pojmenovali jako Ďáblovo, protože tahle říčka tam mizí v zemi a zase se objevuje. Dokonce tam je jedno takové místo, kde se střídavě objevuje a zase mizí v zemi podle ročního období a podle toho, jak prší nebo kolik nasněží. No a takoví, jak jsem řekl myslitelé, jako jsi teď ty, si tenhle přírodní úkaz vysvětlili tím, že v tom údolí spolu bojuje dobro a zlo. Za starých časů lidé hovořili o dobrých a zlých lesních bůžcích, dnes, když k nám přišla víra v Ježíše Krista, se mluví o souboji ďábla a Hospodina."
Vida ho - raného křesťana, jak to má v hlavě srovnaná. A ještě to dorazí vědeckým pokusem:
"Vzpomínám si, že když jsem byl kdysi se svým vznešeným otcem Přemilem jako chlapec na návštěvě ve Starigradě, vyprávěl mi jeden ze starých zbrojnošů tady nebožtíka Jaroslava, jak dělali pokusy. Vodu téhle říčky nahoře v Ďáblově údolí v místě, kde se propadala do podzemí, obarvili a po nějaké době se jim barva objevila o kus dál, kde se voda říčky zase objevovala na povrchu."
To by mě tedy opravdu zajímalo, čím v prvním století tu vodu barvili.
str. 203
Slavomír tázavě pozdvihl obočí a Běšek se dal do vysvětlování: "Já bych za tím viděl pověry vesničanů. To jsme tu už jednou měli, stalo se to před pár roky, takové neobyčejně velké pozdvižení. Že prý nám v lese kolem Ďáblovy říčky běhají zlí trpaslíci. Bylo tam slyšet chrochtání, mlaskání a vidět světýlka, jak se kousek nad zemí míhala sem a tam. Tehdy ten problém rychle vyřešil můj nebožík děda. Už dávno předtím si všiml, že trouchnivějící dřevo ve tmě svítilo - takovým divně zelenavým, docela jasným světlem. Děda si tím lámal hlavu, proč se to děje, nikdy však tu záhadu nerozluštil. Oheň to nebyl. To světlo bylo vidět jen ve tmě. Ještě když děda žil, střetávali se kněží vyznávající víru v naše staré bohy a noví kněží z Frank, kteří přišli s vírou v Hospodina. Obojí se tehdy pustili do vymítání zlých duchů, aby ta pohybující se světélka zničili, a děda je pobaveně pozoroval, protože neuspoěli ani jedni, ani druzí, i když obojí usilovně poskakovali za všelijakého zaříkání na okraji lesa, protože se za tmy neodvážili vejít dovnitř. Děda si zavdal medoviny a prohlásil, že to je holt příroda a jednou tomu snad někdo porozumí. Potom jej staří kněží prohlásili za zdrádce a noví za neznaboha. Děda si z toho nic nedělal. Pravda ovšem byla, že jediný přišel na to, co se vlastně děje. Ještě toho večera, kdy jej obojí kněží prokleli, jednoho kamaráda vzal v noci s sebou do lesa, pravda, oba se pro jistotu před tím výletem trochu posilnili medovinou. Tihle dva potom přišli na to, že šlo o stádo divočáků, které rozrylo zem kolem jednoho obřího ztrouchnivělého kmene, který tam světélkoval. Jak se ta prasata ryla kolem v zemi, zasnvinila se od trouchnivějícího dřeva. Vesničany tehdy přesvědčili dost jednoduše, i když pár žen při tom vysvětlování lmdlelo. Děda s tím kamarádem se totiž podobně jak ta prasata zašpinili od toho trouchnivého kmene. Když se vraceli zpět, vesničané je málem ubili, prorože viděli dva zelenající se ďábly, jak se k nim blíží. Naštěstí je děda s tím jeho kamarádem včas zarazili, protože měli dost výrazné hlasy."
No vida, jaké jsme měli osvícené venkovany. Když už nic jiného, ani je nanapadlo bát se v noci v lese, kde musela být tma jako v pr... v noci. A plno divé zvěře. Natož, aby se báli nadpřirozena. Já bych si ale spíš vsadila na to, že by po takovém experimentu dědeček, hlas nehlas, skončil utlučený, stažený z kůže, upálený a ještě by tím popelem solili chleba chorým. A nejen venkovan - i bába kořenářka je dáma s neobyčejně moderními názory:
str. 237
Bylinkářka pokrčila rozpačitě ramena. "Jak bych to řekla... Už jsem stará žena a hned mě tak něco nepřekvapí. Vychovaná jsem byla v mládí ve víře v naše přírodní bohy a bůžky.V té víře, ve které vyrůstali naše rodiče a prarodiče. Avšak velkou část svého života jsem potom prožila v lese na mnoha místech, o kterých mnozí věří, že jsou kouzelná nebo že tam řádí různí skřeti a bůžci. Já však poznala, že skutečnost bývá jiná, jen se ji nesmíš bát poznat. Na druhé straně může být dobré v něco věřit. Taková víra tě může udělat lepším. Tedy možná, že tě může udělat lepším. Hlavně musíš chtít.
Tohle prohlášení mi poněkud evokovalo Saturninovo robě, a jeho: "Bohdá, že žízní nezhyneme!"
A pak jsou tu další drobnosti. Slavomír je kníže a druhý muž v zemi po králi (knížeti) Rastislavovi. Jako takový se ale vůbec nechová. S každým se družně vykecává jak Švidra s Kašpárkem, ať je to pán nebo kmán. Když se pak nějaký pitomec v bráně diví, jak jeho kolega zbrojnoš familiérně rozmlouvá s knížetem, divíte se zase vy, čemu se diví on, poněvadž kníže familiérně rozmlouvá s kýmkoli. Navíc je zápletka založena na tom, že mocný kníže vycestuje s celou družinou jen aby se dostavil na svatbu veliteli svých mužů Vladanovi. A vlastně mu tu svatbu i financuje a Slavomírova žena mu šije oblečení... A ještě s ním zapřede fakt výživný rozhovor na téma svatba:
str. 23
Po poledni přišel Vladan za Slavomírem, poprosil jej, aby se uklidili oba do ústraní, kde by je nikdo neslyšel, a hlasem, který měl hodně daleko do obvyklé zvučnosti a pevnosti, se zeptal: "Tys byl, Slavomíre, před svatbou s Ladou také tak hrozně nervózní, jako jsem teď já?"
....
"Ne, řekl bych, že ne. To víš, trochu té nervozity bylo z toho, že jsem měl strach, abych se při obřadu v kostele nezakoktal nebo třeba nezakopnul, když si povedu svoji Ladunku od oltáře."
Vida ho, knížete jednoho všemocného. On je vůbec moderní muž:
str. 19
Večer, když Slavomír s Ladou dali spát všechny děti....
str. 40
Tuším před třemi roky sem za ním přišel také mladší bratr Roland."
"Také kněz?" zeptal se Erik
"Kdepak," zavrtěl hlavou Slavomír, "je to normální šlechtic...
A vůbec nepochybuji, že všichni muži v prvním století na Velké Moravě se Slavomírem souhlasili v tom, že u urozené a bohaté dívky všechny nápadníky spolehlivě odradí její nedostatek inteligence. A ta bába kořenářka, co ve svých sedmdesáti letech vede koňmo Slavomírovu družinu do boje s padouchy (protože ví, kde je vesnice, k níž nejspíš prchající padouch míří) a ještě ho ujistí, že na koni umí, poněvadž v mládí na něm jezdila za nemocnými (Velká Morava měla prostě movité kořenářky, já bych tipla, že tenkrát byl kůň malé jmění). A ty davy gramotných řemeslníků, co si jen tak z plezíru vedou záznamy na pergamenu.
za třetí
zápletka. Je prostinká. Někam přijedete, je tam jasný padouch, někoho zavraždí, samozřejmě okamžitě podezíráte padoucha. Vyrazíte po stopě a obloukem se dostanete zpět k padouchovi. A ejhle padouch je vrah.
No a na to patetické robě, vás ujišťuji, na závěr také dojde. |