Mario Vargas Llosa - Ráj je až za rohemMusím říct, že jsem si zase smlsnul. Jde o dva paralelně vyprávěné (nikoliv odehrávající se!) příběhy. V tom prvním vystupuje Flora Tristánová, francouzská revolucionářka, autorka Dělnické unie, což byla kniha, v níž shrnula svou vizi společnosti, kde dělníci nebudou vykořisťovaní a ženy budou rovnoprávné s muži. Dělnická unie je též organizace, kterou se snažila v různých městech založit. Zažila peklo se svým manželem, poznala sociální nespravedlnost v Peru, kam utekla ke svým příbuzným z otcovy strany, poznala chudobu a úpadek v Anglii a ve Francii a jejím životním posláním bylo probudit ty masy utlačovaných. Bojovala proti sociální nespravedlnosti a katolicismu, který uvrhnul lidi do područí hrstky kapitalistů, aristokratů a vůbec těch mocných a bohatých. Naráží na odpor moci výkonné i soudní, na nepochopení ostatních reformátorských skupin (což jsou většinou povrchní měšťáci) a co je nejhorší, naráží i na nepochopení samotných dělníků a žen, kvůli který bojuje. V knize ji "provázíme" v roce 1844, takže si asi dovedete představit, jak těžký to byl úkol. A kromě toho všeho, co jsem napsal (a mnohem víc je v knize), byla babičkou Paula Gauguina. O něm pojednává druhá dějová linka. Gauguin na Tahiti, zpět ve Francii, opět na Tahiti a nakonec na Markézách. Je sužován "nevyslovitelnou nemocí" (syfilis) a tvůrčí posedlostí, touhou poznat to pravé divošství Maorů, tajemství tetování, rituální sex, dávnou moudrost přírodního národa, je fascinován mahu vahine (člověkem, jež je muž-žena, a v kultuře Maorů něco zcela přirozeného, co je ale zvrhlé pro západní civilizaci) to vše ale mizí pod tlakem kolonizátorů, katolických a protestanských misionářů. Tvoří poslední mistrovská díla, vzpomíná mimo jiné i na Šíleného Holanďana. Llosa napsal román, který prostě chytne a nepustí až do konce. Dávám do doporučení.
Teď čtu: Louis de Bernières - Ptáci bez křídel |