Hana Whitton: Královna Kunhuta a Záviš : vášnivá láska v obležení nepřátel
Alpress 2015
Decentně budu prozrazovat. Po pravdě řečeno nechápu, proč se autorčina „díla“ tak půjčují. Mám pocit, že po šesti(?) přečtených knížkách jsem s jejími historickými romány skončila. Říkám to často a řeknu to znovu: Zlatá Vaňková!
Autorka v epilogu přiznává, že „některé děje, časové posloupnosti a postavy musely být v zájmu plynulosti vyprávění upraveny“. To bych přežila, ale proč je proboha tak nelogická?
Že by Záviš ani Ojíř z Lomnice za celých 17 let královského manželství královnu Kunhutu ani nezahlédli?
Zatímco královský správce Matouš, který žije uprostřed divočiny, ve srubu, kde občas Přemysl Otakar II. přenocoval, ji pozná na první pohled?
Ojíř ani Záviš Kunhutu nikdy neviděli, ale přišli s myšlenkou, že krásná (ale už postarší) ženská vezme zavděk v podstatě kýmkoliv, a sličný mladší Záviš by mohl mít jisté šance, jak vylepšit rodový rozpočet a prestiž. A když nad tím tak Záviš přemýšlel, tak odkvetlá královna zvítězila nad nemilovanou, poživačnou a náročnou manželkou. Která navíc měla dvě brady a nebyla už ani plnoštíhlá, ale rovnou tučná.
Ani na Opavsku nikdo Kunhutu nikdy neviděl. Ale aspoň slyšeli pověsti o její kráse.
Ale: s. 122 Nedivil se už, že Kunhuta doprovázela Přemysla Otakara téměř na každém roku.
Navíc: s. 126 Kdysi sem na Opavsko doprovázela Přemysla Otakara, když se vydal navštívit Mikuláše.
Přesto ji nikdo nikdy neviděl?
Kunhuta stojí za dveřmi a šmíruje, což jí nabrání v tom, aby neviděla dost podrobností: Opálený hřbet ruky mu zdobily drobné zlatavé chloupky. (s. 7)
Nechci se dotknout středověkých lidí, ale opravdu by tohle Záviš pravil ke své ženě?
s. 28 Zradil jsem de facto, byť nechtěně, krále i svou zemi. Napadlo tě vůbec někdy, jak se vlastně cítím? Co po té bitvě prožívám?
A sedmiletý Václav (s. 47): ...a přesto pro něj nyní byl nejdůležitější osud jeho matky. Při myšlence na ni se neubránil bolesti. Setká se s ní vůbec ještě na tomto světě? A proč vlastně odešla? Co když ho prostě opustila, aby začala nový život, někde daleko a sama, bez zátěže vladařských povinností, bez břemena, jež představovaly děti?
Klášter, kde se rožní kuřátka a peče čerstvý chléb by se mi opravdu líbil. I v Hradci si žijí královsky a každý den mají čerstvý chleba. Opravdu mám o středověku sakra zkreslené představy.
Autorka přišla s revoluční myšlenkou, že Přemyslovi se do bitvy na Moravském poli zase tak nechtělo. Navíc ho varovala i jeho teta, která měla věštecký sen, že to nedopadne dobře. Ale Kunhuta mu to politicky vysvětlila, on tam jel a všichni víme, jak chudák dopadl.
s. 59 „Prosím tě! Snad bys nedal na pošetilé vidiny stárnoucí řeholnice, na niž zjevně doléhají léta klášterní klauzury!“ vybuchla tehdy pohněvaně. „Kdo jiný než ty může vykázat rozpínavého Rudolfa Habsburského do patřičných mezí?“
Přemysl Otakar po ní vrhl rozladěný pohled. Neřekl však nic a do té bitvy se nakonec vypravil.
A už se z ní nevrátil.
Ale budiž jí ke cti, že měla aspoň výčitky svědomí.
s. 61 ...hodlá hlavně nabrousit své ženské zbraně, si však nechala pro sebe. To si nějak nedokážu představit. Ale autorce se tato myšlenka líbí.
s. 69 Věděla, že si na toto setkání musí nachystat své ženské zbraně, jak si to umínila na Bezdězu.
No, na s. 61 už byla v klášteře Na Františku, ale co je to proti věčnosti. Třeba brousila průběžně.
Závišova žena se v přestrojení v noci plíží ven z hradu. A za hradbami už uhání na koni? No tak.
s. 69 Římský král Rudolf Habsburský odpověděl na její list a souhlasil, že se s ní setká.
Šimonovi ze Skalice se už s pomocí sítě zvědů podařilo zjistit místo jejich tajné schůzky, což bude pro Kunhutu a jejího syna jistě rozhodující setkání.
I když by se z toho dalo usuzovat, že se Kunhuta setká se svým synem, není tomu tak. Navíc mi nepřijde logické domluvit si s někým schůzku a neříct kde, takže chudák Šimon musí vyslat zvědy na všechny světové strany, aby to zjistil.
Zjevně mám o středověku zkreslené představy, ale všichni uměli číst a psát? Kunhuta, kamarádka její dcery, v podstatě kdekdo. A navíc dopisy tam lítají tak často, že mám pocit, že nic jiného ani nedělali. A když v noci nahatá Kunhuta, jenom v plášti, sepsala dekret, kterým jmenovala Záviše purkrabím...
Chůva Václava II. nejenom že píše z Bezdězu, ale ještě připojí vlastní pečeť? (s. 124)
Je otravné, jak se Kunhuta rozněžňuje u každého města, které POII založil.
s. 89 Neuniklo jí, že se od počátku cesty své švagrové straní. Vykládala si to tím, že se stydí za to, jak nízce ji obvinil a přinutil vypít ten odporný lektvar. A tohle si myslí ta švagrová.
Kunhuta ví, že by měla truchlit, bo POII ještě nevychladl, ale když on má Záviš pevné a svalnaté břicho. Ale co, už je to skoro rok. A kdo ví, na koho POII vlastně v posteli myslel. Takhle si autorka představuje psychologicky propracované postavy?
s. 101 Před krbem na velké medvědí kožešině spal její rytíř, vedle sebe obnažený meč. Věděla moc dobře, že ho tam položil nejen proto, aby je ubránil při případném útoku. Obnažený meč ležící mezi ním a Kunhutiným ložem jasně vypovídal o nedotčené čistotě jejich vztahu.
Kde ten meč vzal? Měl ho u sebe, když se s koněm vrhl do rozbouřené Vltavy, aby zachránil praštěnou ženskou, která ji chtěla přebrodit? I ve chvíli, kdy ztratil koně a surfoval po plujícím kmeni? Aby pak Kunhutu vytáhl na mělčinu? No tak. Ale to byla ta chvíle, kdy se do sebe zamilovali.
A družina svou paní našla až druhý den ráno.
s. 104 „Tvůj kůň se vrátil zpátky, ale vzali jsme s sebou i loďku pro případ, že bys dala přednost plavbě po řece...“
Takže hledali královnu, která se možná utopila, a vezli s sebou loďku.
s. 114
Kunhuta ho za to obdařila vděčným pohledem. Nedokázala už nadále zachovávat tu odtažitou, odmítavou masku, kterou si nasadila poté, co zjistila, že je Záviš Vítkovec. A proto byl v doprovodu, který s sebou vzala do Opavy. Jasně.
s. 117
Nikdy nezapomene na ten chladný, nevraživý pohled plný skrývané nenávisti, kterým ji při jejich prvním setkání obdařil. To já jsem syn českého krále Přemysla Otakara II., to já bych tu měl jednou vládnout, ne tvoje děti, říkaly jeho oči. (...) Byla tehdy mladičká, sotva šestnáct jí bylo. A Mikuláš byl taky mladičký. Bylo mu asi tak šest. To je ta úprava v zájmu plynulosti děje? K čemu?
s. 118, 119
A možná i těm, kdo zradili vědomě, ale nakonec se dali na pokání a z té duše se stydí za to, co provedli, a hodlají to napravit.“
Z té duše? Dává to smysl?
Po noci plné vášně dostal Záviš zlatý řetízek. Ale když si přečetl jmenování purkrabím, ozvala se v něm pýcha.
s. 141 Najednou si připadal jako harapanna, které se dostalo zasloužené odměny za noc plnou vášně.
Ale on už byl jiný. Lepší. Chtěl pouze čistou lásku. A trochu toho pomuchláníčka v nočním šeru. Ale pak se k tomu postavil jako chlap:
Kunhuta bude mít vazala, milence však ne. No, to ji vytrestal.
s. 145
Dědeček Béla mne bez zaváhání vyměnil za příměří.
Po tom, co na začátku šmírovala za dveřmi a byla připravená přiběhnout na písknutí, protože si POII. prostě vyhlídla?
s. 150
Jaký jsem to byl domýšlivý hlupák! Jak nesmírně jsem Kunhutě křivdil! Žádný div, že se mi nyní vyhýbá, když jsem ji po naší společné noci přehlížel.
Co si asi myslí?
Ach, snad se dá ještě vše napravit! Snad ještě není pozdě! Nesmí být!
Tyto myšlenkové pochody se opakují pomalu na každé druhé stránce. A je to víc než otravné.
Navíc opakuje i některá fakta, takže to hodně připomíná Světáky.
s. 83 Jeho důstojná choť Gertruda z Hohenbergu, řečená též Anna,...
s. 173 Jeho manželka Gertruda z Hohenbergu, které se po korunovaci římskou královnou říkalo Anna,...
s. 219
Připomíná čím dál víc svého otce Přemysla Otakara II., pomyslel si při pohledu na Václavovu vysokou a urostlou postavu.
Vážně? Abych citovala svého oblíbeného E. Vlčka: Nemůžeme se proto vyjádřit k výšce postavy krále a její robustnosti. Na tu můžeme usuzovat jen nepřímo z několika zmínek v Kronice zbraslavské. Král byl zřejmě jen střední slabé postavy.
s. 243 Zastavili se před vchodem do kaple a Václav se jí tiše, ale naléhavě zeptal: „Bereš si mne z lásky, má drahá Guto? Nepřijmeš mne za manžela pouze proto, že si to přeje tvůj královský otec?“
Oblíbené slovo: sinekura, kurtoazní mravy
s. 41 „Je... hezká:?“
Všude by měl dceře otevřené.
s. 48 šeptal co netišeji
s. 189 bezy přešel
s. 240 Šimon a ozbrojené stráže, kteří mu dělali společnost, se dosud oddával lovecké vášni...
ji/jí - s. 71
|