John Reed: Deset dnů, které otřásly světem
Státní nakladatelství politické literatury 1959
Čekala jsem, že to bude subjektivní, ale že to bude taková agitka... Na můj vkus je moc politická. Taky jsem čekala nějaký příběh a ne špatně opsaná politická prohlášení apod. Taky se mi dvakrát stalo, že jsem v poznámkách otočila dvě stránky místo jedné a až na konci poznámky jsem zjistila, že jsem někde jinde.
Mám jisté pochybnosti, jestli je technicky možné, aby autor byl v centru všeho dění, i když to tak prezentuje. Chvílemi jsem měla pocit, že Lenin byl jen malý okresní přebor, daleko za autorem a že revoluci v podstatě vedli uvědomělí Američané.
A ano, jde napsat knihu o revoluci, která naprosto ignoruje cara a Romanovce.
s. 11 „Bolševici organizovali svou vlastní vládu v čele s Nikolajem Leninem jako ministerským předsedou...“ Dlouho jsem přemýšlela, jak se vlastně Lenin jmenoval křestním jménem. A musela jsem se poradit s wiki: „Některé své spisy publikoval pod pseudonymem Nikolaj Nikolajevič Lenin.“ Nicméně ani tak mi nepřipadá logické, aby se o něm v běžném životě mluvilo jako o Nikolajovi.
Vzhledem k množství redakčních poznámek typu „tato schůze se nekonala 30., ale 31. října“, mám jisté pochybnosti o větách jako: (s. 70) Nebylo třeba, abych mu dával mnoho otázek; mluvil přes hodinu, rychle a bez přestávek. Uvádím tu obsah rozmluvy jeho vlastními slovy...
Obsahuje velmi rozsáhlé poznámky k textu, s. 303-417. Je trochu nepohodlné neustále listovat tam a zpátky, zvlášť když občas číslo, které na poznámku odkazuje, přehlédnu. Ale i tady je spousta poznámek o tom, co všechno autor z oficiálních dokumentů vynechal. Nechápu proč.
s. 346,347
Ihned po pádu Zimního paláce byly v protibolševickém tisku, a mluvilo se o tom i v městské dumě, uveřejněny senzační zprávy všeho druhu o osudu ženského bataliónu bránícího palác. Bylo řečeno, že některé vojačky byly vyhozeny z oken na ulici, většina ostatních že byla znásilněna a mnoho že jich spáchalo sebevraždu v důsledku hrůz, jež prožily. A ustanovili komisi, která to prošetřila. A v podstatě se nic nestalo, hysterky odvezli do pěkného tábora. Jen jedna spáchala sebevraždu (protože byla zklamána ve svých ideálech) a znásilněny byly jenom tři. To se mi ulevilo.
Kapitola 3 - dvakrát poznámka číslo 6 (s. 78 a 90). Na s. 90 měla být poznámka číslo 7.
s. 233 obou srranách
Nejzábavnější byl doslov a životopis autora.
s. 410
Velká pravda o lidové Říjnové revoluci v Rusku, jíž John Reed věnoval svou knihu, se nelíbila americkým a jiným imperialistům, jejichž tisk hnusně pomlouval bolševiky a sovětské zřízení v Rusku. (...) Pokoušeli se konfiskovat materiály, jež si John Reed shromáždil, a šestkrát podporovali banditské útoky lupičů, kteří chtěli ukrást rukopis knihy z nakladatelství a zničit jej. Přesto kniha vyšla. Bylo to první dílo světové literatury, jež říkalo všemu lidstvu pravdu o vítězné socialistické revoluci v Rusku, která položila základní kámen k nové éře historie lidstva, k éře proletářské revoluce.
s. 411
John Reed strávil čtyři roky na harvardské universitě, kde se pro své osobní kouzlo a nadání stal miláčkem všech. Každodenně se dostával do sporu s mladými potomky bohatých a privilegovaných tříd. Poslouchal nabubřelé přednášky pravověrných učitelů sociologie. Poslouchal kázání nejvyšších kněží kapitalismu - profesorů politické ekonomie. Končil tím, že přímo ve středu této pevnosti plutokracie organizoval Socialistický klub. To byla rána přímo do tváře učeným nevzdělancům. To je definice „miláčka všech“?
s. 414
Byl všude: při rozpuštění předparlamentu, při stavbě barikád, při ovacích, které byly uspořádány Leninovu a Zinověvovi, když se dostali z podzemí, při dobývání Zimního paláce... No právě.
Sbíral materiály všude, kde se jen dalo. (...) Zvláště plakáty měl rád. Po každé, když se objevil nový plakát, strhl jej třeba ze zdi, když jej nemohl získat jinak. No vida. A při tom ještě stihl dobýt Zimní palác. |