Bohuslav Matyáš: Kýho víra
Ottobere 12 2010
Kateřina Dubská: Dcery
Jota 2015
„Člověk Gabriel“ je výjimečná kniha, „Dcery“ jsou jedna velká deprese. Sexuální zneužívání, chlapi jsou lůza, těžký úděl ženy, neustálé manželské povinnosti, sebevraždy, psychické nemoci, domácí násilí, skuhrání úplně nad vším... A pořád dokola. Tráva je špatně zelená, nebe je špatně modré a všichni chudinkám malým ubližují. Čekám, že celý život nebude stát za nic a on za nic nestojí. To je ale skvělé, jak se můžu patlat ve svém neštěstíčku.
Prostě přečíst a ulehnout na koleje.
s. 474
„A kdy ses narodil?“ (...)
„V listopadu.“ (...)
„Ježíš, to snad ne, zase Štír!“ vyhrkla, sama překvapená tím, kolik jedinců s vlastnostmi tohoto nebezpečného živočicha ji v poslední době obklopuje. „Můj bývalej manžel je Štír, moje matka taky, můj šéf je Štír i a ta kamarádka, který jsi původně psal.“
Ale božíčku. Jak na to přišla, když Štír je jenom do 22. listopadu?
Jura, který mluví nářečím/nenářečím a prokládá to spisovnou češtinou... :-/
s. 580,581
„Ta jsou krásná (...) Přece nejsem blázen, já nic takového nepotřebuju! A k žádnému psychologovi nepůjdu! (...) Za ty dveře sa ti omlúvám, to sem neměl, nechám je samozřejmě opravit, ale tys mňa neměla tak rozčílit. Už nechci slyšet o nějakých dalších prášcích a nějaké depresi. Já nic takového nemám, to sú jen nějaké tvoje výmysly."
ji/jí - s. 154, 175
|