Celá debata se točí kolem tématu kdo fanoušek je, kdo není. Samotná definice fanouškovství se může člověk od člověka odlišovat, ale těžko lze popřít, že by se mělo projevovat mimo jiné v přístupu k hodnotám dané záliby, v našem případě reprodukované hudby. Už ze slovního spojení "reprodukovaná hudba" logicky vyplývá, že by se mělo jednat o nároky na kvalitu hudby a její reprodukce. Pro odlišení od běžného konzumenta očekávám, že fanoušek bude mít tyto nároky vyšší. Pokud tyto nároky relativizuje, byť vlastním subjektivním vnímáním, na nulovou úroveň běžného konzumenta (výrok "je úplně jedno, jak kvalitní aparaturu při tom používám."), tímto konzumentem se stává, a z jeho přístupu se základní znak fanouškovství zcela vytrácí.
Tvůj příměr s bazény bych modifikoval takto: Jsem fanoušek plavání, miluju kvalitní plavání, plavu rád a hodně. Mám doma zahradní nafukovací bazén o průměru dva a hloubce půl metru a nic většího nepotřebuju. Vím, že existují větší bazény, můžu si jít zaplavat do padesátimetrového, nebo zajet k moři, ale proč bych to dělal, je mi to jedno, mně úplně stačí to, co mám na zahradě. Takový člověk na základě svého subjektivního vnímání se považuje za fanouška plavání, ale v očích těch, co tráví hodiny ve velkých bazénech je divný, protože ze zkušenosti dobře vědí, že si v prťavém bazénu prostě nezaplave, ať si co chce říká.
Napsal jsem ti přesně, v čem jsi mě dezinterpetoval. Můžu to jedině zopakovat, nebo apelovat na tvoji snahu o porozumění psanému textu.
Ptal jsi se na nejmasovější způsob poslechu, odpověděl jsem mono. Jasně, že šlo odpovědět i jinak, to ale nepovažuji za podstatné. Tak jako tak to s naším problémem nesouvisí, fenomén dynamické komprese a dalších prasečin se začal projevovat po polovině 90. let a masivně nastoupil po roce 2000. Rozhodující jsou vždy návyky a nároky posluchačů a také to, co jsou schopni absorbovat, a to co technika dovolí. Možnosti v 60. letech a nyní jsou naprosto rozdílné, přístup k muzice úplně jiný, jiná je dostupnost médií, mobilita přehrávacích zařízení, liší se poměr i volnočasových aktivit, atd. To je spíš psychologie a sociologie, než muzika. Ale argumentace 60. léty je tak s problematikou nesouvisející, že se jí více zabývat nehodlám, argumentační hodnotu nemá žádnou. |