hry viděné nedávnoEveryman - NTlive (záznam)
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že co už od první scény vypadá jako velmi živá, chaotická koláž, hodně vizualně zaměřená, kde scény nebyly ani tak hrané jako spíše odtančené, celé to působilo jako složitá choreografie plná výrazového tance, je ve skutečnosti moralita, která se snaží si odpovědět na poměrně složité otázky. I když se vám to z toho na co koukáte vůbec nezdá, aspoň mně se to tak nezdálo. Jsem spíše konzerva a dávám přednost hrám, které jsou zaměřené na samotné hraní a méně na efekty, ale tohle se mi líbilo. Zvlášť postava smrti zanechávala zvláštní pocit, často jsem se ji musela smát, ale v podstatě byla hrozně znepokojující.
407 gramů z Bohumila Hrabala (M.Hanuš) - Divadlo v Dlouhé
Pokud máte rádi Hrabala, tak tohle určitě neurazí. V podstatě to nemělo žádný děj, bylo to jen nahlédnutí do života postaviček, které vám budou připadat obyčejné, smutné, místy až tragické, ale nedělá se z toho žádné velké drama. Pěkná hra.
Lidská Tragikomedie (L. Klíma) - Divadlo v Dlouhé
Asi si začnu bát chodit na třídní srazy. Hodně vtipné, místy až nemile grotesní, díky Vondráčkovi v prvním aktu (ten jeho študent mi byl neskutečně nepříjemný, pak naštěstí dospěl v alkoholika a nakonec v sympatického staříka) a Zímové a toho co tam předváděl Matejka s tím přerostlým děckem v druhém. Zato Táborský byl výborný celou dobu. Hra ukazovala jaké ideály mají mladí maturanti, kteří myslí, že jim patří svět. Jak se jim později zpronevěří, ale nejsou si to schopni přiznat a jak to s nimi nakonec dopadné. Na to jak to bylo vtipné, to bylo dost tragické. A ke konci trochu bizarní.
The Importance of Being Earnest (O. Wilde) - Vaudewille Theatre
Dobře zahraná hra. Wilde je poklad, co věta to skvělá hláška a když se najdou herci, kteří to umí podat, tak to snad ani nemůže dopadnourt špatně. Výborně jsem se u toho bavila, jen mi to přišlo takové nevýrazné. Prostě kvalitně odvedená práce, která ničím nevyčnívala z řady jiných zpracování. Tvůrci možná měli pocit, že sám fakt, že Davit Suchet navlíkne korzet a sukni udělá ten trik, jenomže on Lady Bracknell nehrál vůbec jinak než mnozí, v tomto případě mnohé, před ním. Zdá se mi, že Judi Dench to ve filmové verzi podala skoro totožně, ale o malinko líp. Byla to dobrá hra, velmi zábavná komedie, ale určitě to nebude věc na kterou si hned vzpomenu, když se mě někdo zeptá na hry, které mě zaujaly.
Farinelli and the King (Claire Van Kampen) - Duke York´s Theare
Ona by to v postatě byla asi dost nudná hra, kdyby krále nehrál Mark Rylance, kterému ta role byla napsána autorkou (jeho ženou) přímo na tělo. Jeho specifický přednes dělal z krále milou usměvnou postavu, která vám byla sympatická i když měl být nepříjemná či depresivní. Hra měla barokní ráz, celé to bylo osvíceno pouze svíčkami, hrála živá hudba a Farinelli opravdu zpíval. Líbilo se mi, že se využívalo i prostoru uliček mezi diváky, celé to působilo mnohem živěji. Rozhodně nelituji, že jsem se kvůli tomuhle sedla na letadlo a jela se na to podívat, jen si nejsem jistá, že bych se tak hrnula příště do divadla, pokud bych nevěla, že Rylance nebude mít kvalitní náhradu.
Richard II (W. Shakespeare) - The Globe
To nejlepší, co jsem za poslední dobu viděla. Charles Edwards je bůh. Nadávala jsem si, že jsem před představením nestihla přečíst hru ani se podívat na jiné verze, takže jsem vůbec nevěděla do čeho jdu (krom faktu, že je to Shakespeare a budu tak rozumět možná polovině textu). Nakonec jsem ráda, že jsem o tom nic nevěděla. Ty tři a půl hodiny stání mě málem odrovnaly (ještě teď mám křeče v nohách jak blázen). První polovina byl boj, ale v té druhé mě ta hra tak dostala, že jsem na konci nechtěla aby to končilo. Globe má jinou atmosferu než tradiční uzavřená či menší divadla. Tady ještě víc než u Farinelliho herci využívali veškerého místa, nejen na jevišti, ale prodírali se i mezi stojícími diváky, lezli po žebřících na ochozy, reagovali na diváky. Měla jsem pocit, že se to odehrává všude kolem mě, za což může i šikovně udělané jeviště ve tvaru kříže. Na pohled to bylo krásné, normálně si moc nevšímám kostýmů, ale tyhle se mi opravdu líbily. Ale hlavně tam nehrál dobře pouze jeden člověk, těžko se rozhodovat, kdo z nich byl lepší. No dobře, byl to Charles Edwards. Už jsem ho viděla v přímem přenosu This House z National Theatre a v záznamu Much Ado About Nothing z Globe a překvapilo mě, jak jiný tady byl (je spousta dobrých herců, kteří po čase začnou všechno hrát takovým stejným, svým vlastním, stylem). Richarda II nešlo nemilovat. I když to byl pěkný hajzlík, bylo na něm něco, co jsem musela obdivovat. Byl to tragický hrdina, který si zachoval důstojnost a nestala se z něj ufňukaná sebelitující troska, přesto, že text hry by ho k tomu mohl svádět. Při scéně s předáváním koruny bylo přímo cítit, jak všichni okolo mě stojí na Richardově straně a zlostnými pohledy propalují nového krále. Je spousta dalších verzí o kterých vím a které bych chtěla vidět, ale jsem ráda, že tuhle jsem viděla jako první. Hned bych šla znovu. |