Mountbatten Petru Neomillnerovou čtu od začátku a po pravdě se mi stýská po drzé, ale svým zpåsobem bezstarostné Tině. Po Tině, která je permanentně v časovém presu a s ničím se moc nemaže. Tedy ona se s ničím nemaže ani teď, ale je jiná a hrozně dirovatí. Je super, že ve Vlcích dostal prostor Kay. Přestal být jen "Vraždítkem", které chrápe, souloží, cucá krev z pytlíku, nebo loví.
Co se týká Hamiltonové, tak se mi líbí, jak píše. Je dost vtipná. Její Anita má svoje hranice, za které nejde a nedostatek fyzické síly dorovnává zbraněmi a rozumem. Je si vědoma své slabosti při kontaktu s nemrtvými. Tam je rozdíl třeba od Tiny Salo, která je upírkou a vážně ohrozit jí måže asi jen její otec. Spíš ona je největším dravcem v rybníčku.
Dák píšu bíle, Tigo a další to ještě nečetli:
V Provinilých slastech mě spíš překvapilo, že se dostala dolå k Philipovi, když ho Aubrey zabil, že jí Nicolas netrhla hned mezi dveřma, když udělala první krok. To, že upírku překvapila a využila náhody a sejmula jí mi nevadilo a nepřišlo mi hloupé. Kdyby tam ten meč nebyl, tak nebylo o čem psát dál.
Ale je to fuk. Každý preferuje něco jiného. Líbí se mi Tina i Anita. Beru spíš jako velké plus, že si v tom upířím boomu našly autoři (spíš autorky) svoje cesty
|