U nás fungovalo "pomazlit a spát". Nechali nám pootevřené dveře do chodby, kde svítilo světlo a na nějaké kňourání prostě nereagovali. Samozřejmě ale máma dokázala rozlišit, kdy se jedná o to, že se v posteli nudím a nechce se mi spát a kdy se něčeho bojím (vítra za oknem, představy, sny) a brečím proto.
Na pohádky a písničky naši nikdy moc nebyli. Takže to pro nás byla spíš taková odměna. Nebo když jsme fakt nechtěli usnout, zlobili, volali mámu a tak, tak se udělal obchod: bude pohádka a pak bude klid. Také jsme měli krátké klasické pohádky (Paleček, Zlatovláska atd.) namluvené na kazetě. A když jsme byli úplně malí, tak taky prý žádné velké rozmazlování v tomto ohledu. Prostě určité "předspánkové" rituály a pak si už i nejmenší dítě zvykne, že po nich je v postýlce samo a samo usne. (Samozřejmě jsou dny, kdy to funguje bezvadně a dny, kdy to skřípě. Ale naučit si dítě rovnou na to, že budu sedět u postýlky nebo dokonce nosit na ruce, dokud neusne, to bych si fakt asi nelajsla.) |