Stefano Fontana: Migrace ve světle sociální nauky církve
Takové poněkud nesluníčkové, nekomerční a přitom ne zcela populistické.
Kromě fáze přijetí, je zde problém integrace, a v tomto bodě se od sebe situace a pohled západních zemí na imigraci velice různí. Německý systém funguje poměrně dobře, italský jednoduše neexistuje. Chybí zejména společně sdílená idea integrace. Jaký je význam tohoto slova? Multikulturní řešení ztroskotalo a nebylo nahrazeno žádným jiným. V tom spočívá hlavní deficit západních zemí. Multikulturní řešení se zakládalo na přijímání skupin imigrantů, které byly z hlediska kultury a náboženství homogenní, a bylo jim dovoleno, aby v hostitelských zemích nadále praktikovaly v uzavřených skupinách svoje vlastní formy sociální integrace. Někdo mluvil o „balkanizaci“. V evropských státech existují početné autonomní enklávy, které žijí vlastním životem. Dnes navíc imigranti udržují kontakty s výchozími zeměmi pomocí internetu, skypu a mobilních telefonů a mají více dětí než rodiny hostitelských zemí. To činí jejich integraci velmi obtížnou. Mohou zůstat tím, čím jsou, a případně využívat výhody západního sociálního státu. Mnozí pozorovatelé proto tvrdí, že integrace je nemožná.
Jedním z důvodů této nemožnosti či obtížnosti je kulturní prázdnota západních zemí. Chybí jim identita, která se pod tlakem laicismu a nihilistického individualismu zhroutila, a nemají nic, čím by čelily nebo co by nabídly nově příchozím. Vyhrocený pluralismus západních společností akceptuje i nepřijatelné kulturní vize a sociální praktiky, jako jsou např. dětské nevěsty či polygamie. V Anglii je islámská šaríja přijata do soudního sytému common low. Francouzský zákaz veřejně ukazovat náboženské symboly je na jedné straně výrazem silného a agresivního laicismu, který se podobá náboženství, čímž si protiřečí, a na druhé straně ukazuje prázdnotu své nabídky, jako by laïcité byla druhem nudité.
Budoucí vyhlídkou západních společností je tedy multikulturalita a multireligiozita, která je dnes prezentována jako optimální stav a kulturní obohacení pro všechny. Různost – říká se – je dobro, a z růzností mají prospěch všichni. Společnost, která je monokulturní anebo má jedinou převažující kulturu, je považována za překonanou, dýchavičnou a bigotní. Mezinárodní organizace a centra světových mocností tlačí právě tímto směrem, takže společnosti se mají povinně stávat multikulturními a multireligiózními. Migrace má tomuto projektu sloužit. Na tuto multikulturní perspektivu se některé národy a státy snaží reagovat, brání svoji národní a historickou identitu a současně ji činí kompatibilní s ekonomickým pokrokem, který nepřeje izolacionismu. To je případ východoevropských zemí, které si více než ty západní zakládají na svojí národní identitě a jsou dosud imunní proti zplošťujícímu vlivu příslušnosti k Evropské unii. Ta totiž působí proti národním identitám ve snaze vytvořit transverzální evropskou superkulturu, která vzniká na psacích stolech bruselských byrokratických elit a v centrech ekonomické moci, avšak nevyrůstá zdola, tedy z života národů. Toto kulturní zploštění Evropské unie je početným imigrantům představováno jako vzor s cílem konkretizovat multikulturní evropskou společnost. Tato multikulturalita je tedy vnucovaná.
Nikde však není řečeno, že multikulturní společnost bude mírumilovnější, konstruktivnější a lepší. Může být i konfliktnější, a proto by následující etapou mohlo být vytvoření nové konformní kultury a nového občanského náboženství, ke kterému by příslušeli všichni. Zdá se, že jde o kantovský projekt „věčného míru“ anebo něčeho, co se blíží zednářským a gnostickým cílům univerzálního náboženství, jež má odstranit kulturní a náboženské konflikty tím, že sjednotí lidstvo v jediné superkultuře a jediném supernáboženství. Na plnění tohoto neblahého zadání pracovali mnozí od dob Saint Simona a Comta. Multikulturní společnost by pak byla pouhou přechodnou fází směrem ke společnosti uniformního myšlení, jež by byla řízena mezinárodními organizacemi a světovými mocenskými centry a vnucována národům, které byly předtím zevnitř oslabeny multikulturalismem. |