Souhlasím s tím, že rodič má právo zvolit vzdělání. Ale myslím si, že je povinností rodiče zajistit, aby dítě zároveň mělo přehled o věcech vztahujícíh se k sexualitě. A pokud toho nejsem schopen nebo ochoten sám, tak někde by se to vhodnou formou dozvědět mělo.
To, že někdo neumí dobře počítat nebo něco žblebtnout anglicky je sice trochu problém, ale není to život ohrožující. Zašuká si ale každý. A tam už to život ohrožující problém být může.
Ano, jsem rodič a mám právo se svým dítětem "zacházet" podle svého uvážení. Samozřejmě že chci, aby stát moje práva na výchovu omezoval co nejmíň.
Považuju se za rozumného, liberálního a otevřeného rodiče (i když moje dítě by na to v současném pubertálním věku mělo určitě jiný názor) a tak mi strkání státního nosu do mých věcí vadí hodně. Ale na druhou stranu jsou lidi, kteří se bez pomoci státu ani nevysmrkají. A i tihle lidi mají děti...
Najít hranici, co stát může (a je to "dobré") a co ne, je složité a v každé kultuře/rodině/společenské skupině je ta hranice jinde.
Jako příklad - každý může jinak vnímat hranici při ubližování/týrání dítěte. Jasně, že rozum říká, že ta hranice musí být daná, ale kdo určí, že je daná ve správném rozmezí? Pro někoho je plácnutí na zadek v pořádku, někde by za to byli schopni zavřít.
Tyhle debaty se vedou pořád dokola a nikdy na ně není možné dát jednoznačnou odpověď. Každý rodič by měl být natolik zodpovědný, aby dítě připravil pro život tak, aby se s ním dovedlo samostatně vypořádat a našlo si své místo ve společnosti. Pro mě to znamená seznámit ho s co nejširším okruhem témat týkajících se života samotného. S matematikou, angičtinou, fyzikou, chemií... spoléhám na stát/školu (a samozřejmě do toho vložím svoji činnost kontrolní a případně pomocnou ruku). Pokud mu navíc ještě škola rozšíří obzory ve společensko-sociální oblasti, budu jenom ráda. A pokud se najdou věci, ve kterých můžeme mít jiný pohled na věc, je to dobrý podnět na diskuzi o daném tématu. Já diskusi vítám, je to součást osobního rozvoje.
Stát by měl mít právo rozhodovat/vzdělávat za rodiče, kteří toho nejsou sami schopni. Kdo ale posoudí, že ten schopen je a ten už ne? |