nápovědaCesta byla stále prudší a během odpoledne mraky natolik zhoustly, že musela projíždět bílou stěnou z husté mlhy. Našedivělý svět byl plný ozvěn a ona za sebou i před sebou slyšela dusot kopyt svého koně, jako by je provázeli neviditelní duchové. Kolem již nebyla údolí ani nízké kopce. Stoupala po úzké stezce vedoucí nad známým světem stále výš a výš. Výšek se nikdy nebála, ale nyní dostala strach z uzoučké potemnělé cesty, z bílé neprůhledné mlhy, která mohla ukrývat cokoli - nebo nic, což bylo ještě horší. Musela neustále myslet na příkré srázy a propasti, do nichž mohou spadnout všichni, kdo udělají krok nesprávným směrem, aby se skutáleli po strmé skalní stěně a hluboko dole se roztříštili o skály...
Jak se stmívalo, mlha se zprvu změnila v jemný déšť a pak v hustou chumelenici, v níž nebylo vidět ani na krok, natož na ukazatele cesty. Sníh začal namrzat a křupal pod kopyty koně. Pak začal ve stromech kvílet vítr a vháněl jí do tváře a do očí ostré jehličky zmrzlého sněhu a ledu. Zvedla si límec a bradu si zabalila do šátku, ale neustále jí kapalo z nosu, takže jí šátek brzy ztuhl v jednolitý nepoddajný kus ledu. Sníh se jí lepil na řasy a přimrzal k nim, takže skoro neviděla. Koni začaly na zledovatělé cestě podkluzovat nohy, a tak ***** slezla a dál ho i klopýtající tažné zvíře vedla raději za uzdu. Byla vděčná za to, že na sobě má vysoké boty ke kolenům, protože dámské kotníčkové boty nebo mokasíny na zavazování by měla okamžitě celé promáčené.
Měla jsem zůstat v tom předcházeJícím přístřešku. To mi chtělo to mrazení určitě naznačit. Proč jsem ho jenom neposlechla?
Nohy měla celé zmrzlé a napadlo ji, jestli na tvářích a nose nemá omrzliny. Chlad jí za normálních okolností nijak nevadil, ale teď byla promrzlá až do morku kostí, jako by tlustá, kožešinou lemovaná tunika a kabát byly hedvábnými šatečkami. |
Registrace nového uživatele 
